Gruzie_fackovací panák

Proč se člověk v Gruzii tolik fackuje? Pochopitelně nedobrovolně a především v noci. V noci to je jeden pohlavek za druhým. A pak je ještě jedna otázka, fackují se všichni v Gruzii nebo jen ti, kteří sem přijedou jen na návštěvu? Možná je to i v jiných zemích, možná jinde je to horší, ale já momentálně žiju tady, tudíž mě jiná země moc nezajímá. 

Snažím se pracovat, ale nejde to.  Po chvilce se cítím trochu jako schizofrenik, jelikož se neustále kontroluji. Což je ve finále stejně k ničemu. Začínám být trochu nervózní a nemůžu se soustředit. Proč? Protože ti malí lítající potvory jsou úplně všude. Pijí mi krev. A to doslova. Nejhorší je, že se mi zdá, že se mi tak trochu vysmívají. Komáři. Mouchy. Jsou až ďábelsky chytří. Nikdy je nechytnete. Dokáží vám udělat ze života peklo. Snažíte se je odehnat, ale ve stejný okamžik vám bzučí u ucha, a snaží se vám říct, že na ně prostě nemáte. A v sebemenší chvilce nepozornosti máte od nich pupínek. Jsou všude s vámi. Mám pocit, že jsou mnohem hlasitější než komáři například v Čechách. Co na tom, že máte v okně síťku proti komárům, když uprostřed noci si s vámi chtějí povídat místní, kteří síťku sundají, a vy najednou vidíte nad svojí hlavou cizí ruku s hroznovým vínem. Vezmete víno, zavřete okno, nereagujete na ťukání na okno. Ťukání přestane. Ticho, jak krásné ticho. Ale jen do okamžiku, kdy uslyšíte bzučení u ucha, a začne fackovací akce. Pak už jenom čekáte, kdy přijde smíření s tím, že tu malou bestii stejně nechytnete, a ráno se probudíte s pupínky. 

Stejně štěstí, že nemám tak lahodnou krev jako ostatní :).

PS: Omlouvám se, že zde nedávám žádné fotky, ale jak jsem psala, ty bestie jsou strašně rychlé.

Gruzínský pes_Bicho Chilli Khuti Lari

Před měsícem jsem si na trhu v Tbilisi zcela neplánovaně pořídila štěně. Stál mě pět lari. Každý se mi za to smál. Děvčata ze Slovenska mi pomohly vybrat a přemluvit, takže to bylo vlastně československé skautské štěně. Svého rozhodnutí jsem nelitovala. Byl to úžasný měsíc. Včera ho srazilo auto. Pochovali jsme ho v parku u místního kameníka. Myslím, že za ten měsíc toho se mnou procestoval víc než většina lidí. Hned druhý den, co jsem si ho pořídila, zažil jízdu maršrutkou do Batumi, poté i stopoval, viděl moře, spal na pláži, na zpáteční jízdu  se vezl v kamionu. Přišlo mi hrozně vtipné, když takovéhle štěně zastavilo obří kamion jen kvůli tomu, že se on sám musel vyčůrat. Strávil týden se slovenskými a gruzínskými skauty. Byl na výletě v Arménii bez pasu, takže se schovával přes hranice v maršrutce. Nocoval v hostelu, ze kterého pak poblil a pokadil celý Yerevan. Měli jsme oba velké štěstí, že jsme se našli. Jak jsem psala, koupila jsem si arménský 25 letý koňak. Popíjím si ho na jeho počest.
Jít s ním po ulici s vodítkem bylo pro místní něco neuvěřitelného. V Arménii to bylo snad ještě horší. Přišlo mi, že vidí poprvé štěně. A ještě k tomu na vodítku. Přemýšlela jsem, že kdybych šla nahá s ním po ulici, tak by si mě nikdo nevšiml. V Gruzii ani v Arménii nejsou lidé zvyklí mít psi jako domácí mazlíčky. Anebo jen zřídka. Znají jen pouliční psy, a občas tak přistupovali i k Chillimu, dokud jsem jim nedala najevo, že patří ke mně. Zažila jsem situace, kdy lidé přecházeli na druhou stranu chodníku, když viděli Chilli. Báli se ho. Na druhou stranu jsem viděla naprosto šťastné lidi, když se s ním mohli pomazlit. Pak mi ho nechtěli ani vrátit. Ale každý, naprosto každý, ať už v Gruzii nebo v Arménii na něho mlaskal. Málokdo si ho chtěl pohladit, ale každý ho přivolával. I z auta na něho volali. Zvláštní bylo, že Chilli rozpoznal místní od cizinců. K místním nikdy nešel a nechtěl, aby ho hladili. Oproti cizincům, ke kterým přicházel dobrovolně a s nadšením. Nejraději měl slovenské a francouzské skauty. A když odjeli, vždycky, když jsme se vraceli z procházky, si sedl před jejich byt. Teď už tu sedávám jen já.

Gruzie versus Arménie

Víkend strávený v Yerevanu. Všechny peníze utracené, aniž bych věděla za co konkrétně. Horko. Žízeň. Ale byl to krásně strávený víkend, užili jsme si to. Vyrazila jsem spolu s posledními dvěma slovenskými skauty, kteří tu byli na měsíc, a naší novou kolegyní Petrou také z České republiky, která nás bude těšit svou přítomností čtyři měsíce.

Upřímně přiznávám, že Gruzie se mi líbí víc. Yerevan je bohaté a moderní město. Působí evropsky. Čisté chodníky, klidní řidiči, moderní budovy, žádný chaos. Ale na památky Yerevan není tak bohatý jako Tbilisi. Gruzínky jsou mnohem hezčí. Holky z Arménie jsou umělé, není to přirozená krása jako u gruzínek. A Gruzínci jsou více elegantnější. A taky si myslím, že Arménci nejsou tak přátelští jako Gruzínci. Jako turista se cítím bezpečněji v Gruzii. Je to jen můj pocit, názory se mohou měnit. Protože spousta lidí tvrdí, že příroda je krásnější právě v Arménii. Takže se tam musím rozhodně ještě vrátit, abych to prozkoumala. Času mám dost.

Rozdíl mezi koňaky zatím nemohu posoudit. A v tomto směru musím být naprosto objektivní. Přeci jenom tyto poklady patří do mé sbírky mých degustací.

I když jeden rozdíl můžeme vidět již nyní. Arménský koňak dostal před sto lety přímo od Francouzů výjimku k užívání názvu koňak. Takže správně je arménský koňak a gruzínské brandy. Co se týká ocenění, vítězí arménský koňak Ararat. Co se týká chuti, o tom určitě bude další článek. Osobně jsem si přivezla King Pap 25 letý. Pochopitelně v menším balení, přeci jen jsem  dobrovolník. A na rovinu říkám, že o tento koňak se nedělím.

Pro mě nejpříjemnější pocit byl na hranicích na cestě zpátky, kdy jsem mohla začít mluvit gruzínsky (tím myslím těch pár slov, které umím) na celníka, který tím byl velice potěšen. Inu, domov, sladký domov J.