Už více jak půlka za mnou?!

​

    Uplynula další slušná řádka měsíců a mě téměř připadne, jako by to bylo pár týdnů. Nejspíše je to tím, že nyní už povinností, kterých bylo třeba zvládnout kvůli nedostatku dobrovoníků, není tak velké množství. Poviností pro nás je být po ruce učitelům ve školce. Nicméně i toto již dávno není žádná povinnost. Spíše naopak,se to stalo highlightem mého dobrovolnictví.

    Když již mluvím o školce, dovolím si zmínit, že nyní mám také možnost děti vyučovat angličtinu. Obával jsem se z toho, zda něco takového zvládnu. Ale nyní po pár měsících mám radost, že děti se přece jen něco naučily. Je to pro mě výzva každý den a jsem za tyto výzvy velmi vděčný.

Program Erasmus+ není karierně zaměřený, ale je zaměřený osobní růst člověka. Zjistil jsem, že když člověk nemá odhodlání využít tento čas produktivně a zdokonalovat se. Může ten rok zcela klidně promarnit.

    Význam svojeho dobrovolnictví také vidím v tom, že můžu být součástí komunity lidí, které zachránil Ježíš Kristus. A lidí kteří chcou zprávu, že život má smysl v Něm, sdílet dál. Takže velkou částí mého dobrovolnictví, je možnost studovat budování komunity a zároveň budovat i vztah s Ježíšem Kristem. A samozřejmě žít v komuntě, která tohke nabízí. Takovéto možnosti by se mi nedostalo v takovéto míře, kdybych studoval nebo měl civilní práci.

 

Daniel Látal

Jak se žije dobrovolníkům ve Stopách

čerstvé zprávy od Dana a Kuby, kteří se vydali na rok do Žiliny

Již od začátku našeho pobytu jsem nadšen z toho jak se věci rozběhly, a prozatím musím říci, že má očekávání byla více než naplněna.

Po svém příjezdu do Žiliny jsem byl velice rád za velmi vřelé přivítání a skvělé přijetí do komunity. 

Mou pracovní náplní je pomáhat ve školce s dětmi. Toho, že budu ve školce s dětmi, jsem se poněkud obával. Nicméně již po týdnu jsem si uvědomil, že moje obavy byly mylné a z obav z toho, zda budu mít s dětmi problém spolupracovat, se stala přímo radost s těmito dětmi pobývat. Jsem rád za to, že i když pro děti jsem na úrovni učitele, tak si můžu uvědomovat plno věcí, které jsem se od dětí sám naučil. Ať už v tom ohledu, jak s dětmi komunikovat, tak i z toho hlediska, kdy člověk vidí, že často dospěláckou moudrost někdy naprosto potopí dětská upřímnost.

Dále zbytek mého času pak zabírá práce v místní mládeži, kde jsem zapojen v organizačním týmu a největším dílem se podílím na médiích. Tedy foto, video a grafika.

Moc si také vážím možnosti být součástí společenství učedníků, kteří jsou vyučováni pro službu v mládežích, dorostech a církvi.

Tolik asi co se týče zpráv ode mě, celý týden se točí kolem výše zmiňovaných aktivit a do nedávné doby to bylo opravdu malinko náročnější, protože ve školce chyběli pracovníci a jako dobrovolníci jsme byli pouze dva. Nyní ale přišla ještě jedna dobrovolnice z Ukrajiny a velmi nám pomohla s uvolněním času ve školce. 

Daniel Látal

Život a dobrovolnictví v Žilině je jedním slovem super.  Beru to jako skvělou příležitost z mnoha úhlů. Náplň mé práce spočívá převážně v tom, že se starám ve školce o děti, hraju si s nimi a dohlížím, aby se jim nic nestalo, a pomáhám učitelům i ve fyzické práci jak kolem školky, tak v kuchyni. 

Další nedílnou součástí je spravovat místní klub mládeže, kde se schází komunita mladých křesťanů, a vymýšlejí a realizují zajímavé akce. 

Za zmínku stojí určitě Kus Reci, kde se jednou za půl roku sejdou mladí talentovaní lidé, kteří jsou ochotni sdílet své nápady a zkušenosti s ostatními a v nejlepším případě i mnoho lidí inspirují.

Těším se na to, co přinesou další měsíce.

Kuba Schweda

Adventure Slovakia: What an experience...

Toto září jsem ukončil svou dobrovolnickou stáž v OZ Stopy v Žilině.

Musím říct, že to bylo úžasné léto. Jako nejlepší, co jsem v Žilině zažil bych označil REFOCUS summer-fitness camp. Tady je krátké video: https://www.youtube.com/watch?v=t2G78ozEwBA

Byl to skvělý týden strávený se spoustou mladých lidí u krásné Oravské přehrady. Jel bych tam znovu, kdykoliv.

Z toho období si do života odnáším strašně moc, ať už jsou to nová přátelství, nové zkušenosti, rozhled... 

Dobrovolnictví je něco, co vám může otevřít oči, tak pokud někdy budete mít tu možnost, neváhejte a jděte do toho.

Jakub Hurta

Léto, poslední týdny a loučení

Tak už je tomu více než rok, co jsem se ztrácel v ulicích Karlsruhe. Ten rok neuvěřitelně rychle utekl a já si opět vykračuju po starých dobrých ulicích Prahy. Poslední měsíce v Karlsruhe byly opravdu nabyté, tak jsem chtěl sepsat ještě svůj poslední příspěvek.

Ani sám moc nevím, kde začít. Poslední měsíce se toho totiž událo tolik, že opravdu není možné vše zmínit. Můj poslední příspěvek končí květnem, obdobím, kdy došlo k obratu v mém EVS a já si ho začal opět užívat, to jsem ještě nevěděl, že to bude stále jen lepší a lepší.

Následující měsíc (červen) jsem si vybral pár dní dovolené na prodloužené víkendy, udělal jsem si výlet domů do Česka a navštívil příbuzenstvo. Další červnový víkend jsem jel do Kolína nad Rýnem, kde mám kamarádku, kterou jsem poznal během svého studijního pobytu Erasmus v lotyšské Rize. Z města jako takového jsem byl poměrně překvapen. Kromě faktu že je ve městě jedna z největších gotických katedrál na světě, jsem toho o městě moc nevěděl. Kolín mě překvapil příjemnou svěží atmosférou, město mi připadalo jako takový menší poklidnější Berlín a musím říct, že jsem si ho opravdu zamiloval. Zbytek června probíhal skvěle, v práci jsem měl trochu rutinu, končil jsem vždy ve stejný čas každý den a mohl si tak plánovat, jak prožiju po práci zbytek dne. Díky počasí jsme začali trávit více času na terase, kterou jsme osázeli kytkami, zakoupili dětský nafukovací bazén a na ulici našli starý nábytek, který jsme si předělali k obrazu svému a využili jej na našem balkóně.

Návštěva kamarádky v Kolíně nad Rýnem

Návštěva kamarádů v Štrasburku

Velký zlom nastal počátkem července, kdy mě čekal třítýdenní volnočasový program pro děti ve věku 6-12 let z místní „Evropské školy“, což je instituce, kde probíhá výuka v několika jazycích a je tedy zaměřena především na děti místních pracovníků ze zemí EU. Práce to byla časově náročná, ale náramně jsem si ji užil. Musel jsem vstávat každý den v časných ranních hodinách a dopravit se na kole skrz les na druhou stranu města. Program trval od půl deváté do pěti odpoledne, následoval úklid a plánování následujícího dne, takže jsem dorazil každý den domů až večer. Měli jsme na starost celkem 35 dětí. Na programu bylo mnoho her, olympiády, vaření, hry, divadlo a tak dále. Děti byly nadšené a díky mému neustálému zlepšování němčiny, jsem se i já integroval a mohl být konečně stoprocentním členem týmu. Kromě programu v areálu školy jsme dvakrát navštívili náš lezecký park či místní koupaliště. Jak už jsem řekl, tyto dva týdny s dětmi byli skvělé, na druhou stranu rovněž náročné, tak jsem trávil víkendy v Karlsruhe a povětšinou relaxoval. Poslední třetí týden se pak odehrával v našem areálu v horách nedaleko města. Na starost jsme měli pouhých 12 dětí a byli jsme celkově tři v týmu - já, můj devatenáctiletý kolega (německý dobrovolník) a ještě jedna skvělá německá dobrovolnice. Zkrátka tým byl skvělý a děti rovněž, fungovali jsme de facto jako rodina, dva němečtí kolegové obstarávali více, co se programu týkalo a já byl jakási „máma“ - uklízel jsem a připravoval jídlo. Ve čtvrtek večer jsem se pak s dětmi musel rozloučit, jelikož v pátek jsem musel být v kanceláři, jelikož jsme pořádali předodjezdový seminář.

Závěrečná soutěž a párty v rámci programu pro „Evropskou školu“

Hvězdný tým posledního týdne odehrávající se mimo město

Po dalším týdnu v kanceláři mě čekala týdenní dovolená...konečně :) Byl jsem domluven s nejlepšími kamarády z Karlsruhe, pronajali si auto a vyrazili v pátek odpoledne směr Praha. Tento prodloužený víkend byl naprosto senzační a kamarádi byli z Prahy naprosto nadšeni. V pondělí pak odjížděli a já zůstával až do neděle.

Návštěva Prahy s nejlepšími kamarády z Karlsruhe

Následně jsem se vydal do mého rodného kraje, jelikož jsem se dozvěděl o zhoršeném zdravotním stavu mého dědy. Jsem nesmírně rád, že jsem dědu zastihl a že jsem byl zrovna v tuto dobu v Čechách přítomen, příbuzní mi zřejmě nechtěli říct čistou pravdu, nicméně dědův stav byl opravdu špatný a dva dny po mém příjezdu bohužel zemřel. Domluvil jsem se v práci a zůstával v Česku až do úterý následujícího týdne, chtěl jsem zůstat na pohřeb a s dědou se ještě naposled rozloučit.

Po tomto smutném zážitku nebyl návrat zrovna radostný. Následující týden jsem byl Karlsruhe v kanceláři, o víkendu došlo k balení a poté jsme odjížděli se skupinou 35 teenagerů na třítýdenní jazykový pobyt do anglického pobřežního městečka Folkestone.

Už odjezd byl ale značně problematický, díky neustálým výlukám v městské hromadné dopravě jsem málem nestihl vlak do Stuttgartu, odkud byl odjezd. Vlak jsme však v poslední minutě s kolegyní stihli, následovala hodina a půl čekání na řidiče, který se domníval, že první zastávkou není Stuttgart ale Karlsruhe, což především na rodiče neudělalo zrovna dobrý dojem. Díky tomuto zpoždění a ještě díky dalším komplikacím ohledně poslední zastávky v Mannheimu, jsme nestihli trajekt a dorazili s celkovým 4 hodinovým zpožděním. Co se všechno událo v Anglii, je na samostatnou kapitolu. Pokusím se alespoň vypíchnout to nejdůležitější. Společně s kolegyní jsme byli ubytováni u asi šedesátileté paní jménem Denise. Jednalo se o klasický anglický cihlový řadový domek, nedaleko centra městečka. I interiér byl rovněž typicky anglický - malé místnosti, hluboké koberce a všude se chodilo v botách, což je pro našince jen těžko pochopitelné. Zájezd to byl úžasný, i když pro nás z týmu poměrně náročný, ukočírovat 35 osob ve věku 12-15 let nebylo nic jednoduchého a řešili jsme nejeden problém. Mimo město, místní pláže a okolí jsme podnikli i několik výletů, dvakrát jsme se podívali do Londýna, potom do Canterbury, Hastings a další. Po necelých třech týdnech se skupina dost stmelila a i já jsem měl zvlášť k některým dost blízko.

Jazykový pobyt v Anglii – celá skupina

Závěrečné grilování na pláži

Po návratu mě čekal poměrně velký objem práce. Mimo běžnou administrativu spojenou s EVS, kterou jsem dělal i předtím, přibylo několik Skype interview pro kandidáty hlásící se na naše projekty a potom se hlavně blížil den příjezdů celkem 7 EVS dobrovolníků (jeden do naší kanceláře a zbytek do místních mateřských školek). Pro budoucí dobrovolníky jsme pronajali celý dům na okraji města. Dobrovolníci přijížděli po jednom v průběhu tří týdnů. Já měl na starost jejich příjezd, ubytování (nejprve na přechodném místě, jelikož EVS house byl pronajat od října), zařízení banky/telefonu, přihlášení na radnici a tak dále, takže mě poměrně bavilo, že za necelý rok jsem se stal překladatelem z němčiny do angličtiny. Mimoto jsem se snažil vymyslet alespoň nějaký program na úvod, aby nově příchozí alespoň trochu poznali město a propojil se se členy našeho Tutorteamu.  Mimo práci byl poslední měsíc jednoduše skvělý, přišla taková nostalgie, kdy jsem si uvědomil, že v případě, že bych měl v Karlsruhe zůstávat o něco déle, tak by mi to vlastně vůbec nevadilo. S přáteli jsme každou volnou chvíli něco podnikali - koupání, grilování, hospodu, letní kino a v neposlední řadě také návštěva hudebního festivalu či má rozlučková párty. Zkrátka, je pravda že doteď si myslím, že Karlsruhe jako město není nic speciálního, nicméně za ten rok jsem zde zakořenil a to nejen díky vztahu, který trvá již od dubna. Na druhou stranu jsem se do Prahy těšil, to město miluji a jinak to zkrátka asi nebude a ať bych byl kdekoliv, po Praze se mi bude vždy stýskat.

Obavy z návratu jsem neměl, věděl jsem, že se budu vracet zpátky do karlínského pokoje, který jsem obýval předtím, práci jsem měl již zařízenou s dnem nástupu 1.10, tak nebylo moc co řešit - navíc samozřejmě rodina, přátelé a podobně. Z výše uvedených důvodů se mi velmi těžko odpovídalo na otázku, kterou jsem poslední týdny dostával v Karlsruhe neustále: „Těšíš se domů“ či „Bude se ti stýskat“? Ano, velmi se těším zpět do Prahy a rovněž vím, že se mi bude po Karlsruhe strašně stýskat. Nicméně i díky vztahu a dalším konexím se tam zhruba jednou za měsíc podívám, mimoto díky práci zavítám čas od času do Štrasburku, což je od Karlsruhe nadohled.

Byl to rozhodně nezapomenutelný rok. Nikdy nebudu tvrdit, že bylo vše jen úžasné, musel jsem si projít i dvouměsíční krizí, nicméně jako celek - skvělé. Naučil jsem se plno nových věcí, poznal jsem sám sebe, svou kulturu, vyspěl jsem a v neposlední řadě jsem se naučil další jazyk. Pokud někdo z vás čtenářů uvažuje rovněž o EVS, tak rozhodně neváhejte a jeďte, pokud vám to situace a okolnosti dovolí.

Toto je můj poslední příspěvek...Vielen Dank für Ihre Aufmerksamkeit :)

Zdeněk

Adventure Slovakia begins...

Ahoj. Jmenuji se Jakub, je mi 19 a na jaře jsem se stal dobrovolníkem v OZ Stopy ve slovenské Žilině. Nejsem tu zatím úplně dlouho, ale chtěl bych se podělit o jednu skvělou zkušenost, kterou jsme mohl zažít. V pondělí 9.5. jsme v Escape Clubu v Žilině organizovali výchovný koncert pro 7. a 8. třídy základních škol. Pro mě to byl úžasný zážitek, přijela totiž úžasná estonská kapale BENO (https://www.youtube.com/channel/UC1uKna6J0i4MNS7VqaufO-A). Dohromady nás bylo přes 100 a bylo to skvělé zahrát si se studenty různé "ice-breakers" a potom si poslechnout vyučování na téma dnešních problémů. kterým musíme čelit. Diskuse v menších skupinách byly povzbuzující, studenti se aktivně zapojovali a prezentovali své nápady. Byl to pro mě nezapomenutelný den.
Díky všem, Jakub

¡Hola, Granada!

Vzpomínky na Evropskou dobrovolnou službu v Maraceně, přilelhlém městečku u Granady 

  

  Tyto řádky píši rok poté, co jsem koncem dubna 2015 odjela na Evropskou dobrovolnou službu na jih Španělska do malého městečka Maracena kousek od své milované Granady. Granada byla a je mojí srdcovou záležitostí od doby, kdy jsem s přáteli v únoru 2014 podnikla roadtrip po jihu Španělska. Zdrželi jsme se ve městě na jednu noc a naprosto mě okouzlilo, místo turistů tu byli cestovatelé a místo letních 40°C bylo příjemných středoevropských 15°C. A já věděla, že se chci ještě někdy vrátit a poznat ji lépe. Proto, když jsem se rozhodovala o půl roku později, kam na EVS, tak volba byla jasná, mojí prioritou tedy byl výběr místa (tedy forma) a nikoli idea a cíle organizace (tedy obsah).  Což se později ukázalo jako velká chyba.
    Do Granady jsem doletěla v druhé půli dubna, předtím jsem se dost zabývala myšlenkou, kdo asi budou další účastnice projektu, mohla jsem jen doufat, dost jsem se toho obávala, protože jsem typ člověka, který nesedne úplně každému.Jaké bylo tedy překvapení, když na mě  na letišti čekaly dvě sympatické holky, jednou byla moje mentorka Gloria, Španělka, co byla 2 semestry na Erasmu v Římě a po návratu domů si chtěla tímto způsobem udržet  cestovatelského ducha. Druhou byla Emillia, která byla vyslána německou organizací, ale jak se ukázalo (řeklanám to), tak Emillia byla Polka, co ve 13ti letech přišla do Mnichova s maminkou a sestrou za otcem, který v Německu začal postupně pracovat. Emillia tam vystudovala střední a vysokou školu, obor antropologie. Když jsme dojely do bytu, který byl velkorysý, čekala tam na mě má druhá spolubydlící, což byla Zuzana, která byla také z Čech a bylo jí teprve 19. Naše seznámení bylo lehce rozpačité, protože jsem kvůli ostatním mluvila anglicky, a Zuzaně jsem ostentativně řekla, že s ní nebudu komunikovat česky. Po několika dnech se ukázalo, že Zuzana je v některých aspektech dospělejší než já. No, abych se moc nedojímala a nenapínala Vás, tak jsme se – Emillia, Zuzanka a já během týdne staly nerozlučnou trojkou a naše pouto sílilo díky nasledujícím okolnostem, které s hodnotami EU a demokracie měly jen málo společného. Organizace, kde jsme vykonávaly EVS, se jmenovala Espacio Joven, česky Centrum mládeže. Organizace byla provozována místní radnicí, což se z našeho pohledu postupně vyjevovalo jako problém.   

   Centrum bylo rozděleno na dvě části tzv. Ludotéku, herna pro děti předškolního věku a našeho prvního stupně. Děti tam chodily po školce a po škole si hrát, kreslit si apod. Druhá část byla zaměřena na teenagery, byly tam dvě počítačové učebny, dva taneční sály, zkušebna pro kapely, jazyková učebna, obstojně vybavená kuchyň a hala, kde byl kulečník a stoly, kde se daly hrát různé stolní hry nebo si prostě jenom povídat. Hned u vstupu celému prostoru vévodila recepce. Když jsem po svém příjezdu poprvé vstoupila do Espacia, tak jsem byla ohromena, jak velkoryse je prostor vybavený a opravený, to jsem ještě netušila, že to jsou jen krásné kulisy ve velmi špatném divadelním představení. Ředitel Espacia Joven, místní politik Juan García, mi připravil okázalé přivítání, bohužel neuměl slovo anglicky, takže jsme komunikovali za pomoci mé mentorky Glorie. 

   Od začátku nám bylo řečeno, že budeme pracovat na Evropskych projektech mládeže, problém byl, že opravdu nikdo v organizaci nemluvil anglicky, takže jsme od začátku suplovaly administrativní sílu v komunikaci se zahraničními partnery. Hned na začátku jsme dostaly za úkol do jednoho týdne vyhledat evropské výměny mládeže a u 30ti z nich mít navázanou spolupráci. Juan v žertu řekl, že když to nezvládneme, tak Emillia nedostane svoji dovolenou. Tato situace byla první indicií, že tu něco neprobíhá v pořádku. Postupně jsem nahlédly do „fungování“ organizace, které se řídilo v podstatě jedním pravidlem. Tím pravidlem byla osobnost a momentální nálada Juana. Co nám přišlo alarmující a neomluvitelné bylo, že 1.) nikdo nás fakticky nekoordinuje, jen plníme Juanova přání a rozkazy 2.) na výměny mládeže jezdí jen kamarádi zaměstnanců Espacia a dcery Juana tzn. neexistuje žádný objektivní a férovýzpůsob výběru, 3.) na výměny jako lídři jezdí jen nejloajálnější zaměstnanci 4.) a až na jednu výjimku nikdo z nich nemluví anglicky. Po tomto rozčarování, které provázela morální kocovina a velké pocity zklamání, jsme se s holkami jednou večer na bytě rozhodly, že to takhle nemůžeme nechat, že nechceme být loutkami v Juanově scénáři v divadelní hře EuroMaracena. A tak jsme daly hlavy dohromady a sepsaly argumentaci v jakých bodech organizace,kterou Juan zastupuje, nedodržuje smlouvu o aktivitách v rámci programu EVS, kontaktovaly jsme naše mentory a sjednaly si s ním schůzku. Následujícího dne došlo k setkání, kde jsme mu sdělily naše pochybnosti ohledně chodu evropských programů v organizaci. Celou záležitost si vyložil jako útok na svou osobu, protože dosud nepochopil, že je povinností supervizora naslouchat svým dobrovolníkům a být schopen přijmout zpětnou vazbu. Po tomto momentě celou záležitost převzala do rukou jeho manželka Paqui, vystudovanáadvokátka, místní politička, v té době vykonávající funkci ředitelky Centra pro ženy v nouzi a spoluzodpovědná osoba za čerpání peněz ze zdrojů EU. Podle stanov EVS se obě strany musely snažit o nápravu situace. Během 14ti dní přijelo několik kontrol, jak z krajského úřadu pro mládež a vzdělávání, tak přímo z Národní agentury, jejíž hlavní kompetencí jsou programy EU, kde nám bylo vysvětleno, že Maracena s EU programy teprve začíná a že bychom měly být trpělivější a naopak je naučit, co umíme. Na tomto principu je vystavěna celá základní myšlenka evropských výměn mládeže. Jenže uvádění této myšlenky do praxe za podmínek, kdy v hostitelské organizaci přežívají zbytky feudálního uvažování, je poměrně náročné. Do týdne od posledního schůzky se zástupci Národní agentury a Krajského úřadu jsme po formálních náležitostech ukončily EVS.

Ale abych nekončila pesimisticky, tak jsem i přesto všechno, za možnost tohoto pobytu moc ráda. Začala jsem díky ní opět věřit v lidskou sounáležitost, především díky odhodlanosti Emillie, profesionalitě Zuzanky a pomoci Glorie a dalších lidí z Maraceny mimo struktury Espacia Joven a upřímné podpoře Ivy Šípkové z mojí vysílající organizace.

Díky Vám všem.
Muchas gracias a todos.
Thank you to all of you.
Dziękuję wszystkim.
Vielen Dank an alle.


 

zprava: Gloria, Zuzanka a já na procházce večerní Maracenou, která žila  volbami do místního zastupitelstva, foto: Emillia

Gloria a já hrajem v Espaciu Joven kulečník, foto: Emillia

Zuzanka a já po dosažení vrcholu na horu, na kterou jsme se koukaly z okna našeho bytu

, foto: Emillia

Zuzanka a já na výletě k nedalekému jezeru, foto: Emillia

Já s jezerem, foto: Emillia

Krize v polovine pobytu a jarni „refresh“ aneb paty az sedmy mesic meho pobytu v Karlsruhe

Ve svem poslednim prispevku jsem koncil informaci o zajezdu do Rakouska, ktery jsme poradali. Nasledne me cekaly pomerne narocne tydny, kdy jsem zacal premyslet o tom, co tu vlastne delam a jestli bylo vyjeti na EVS tim nejlepsim rozhodnutim, do toho se pridaly i komplikace doma v Cesku viz na nasledujicich radkach…

Jaro dorazilo do Karlsruhe ... konecne

Po mem prijezdu z Rakouska jsme rozjeli vyberove rizeni na EVS dobrovolnika do materske skolky v Ettlingenu, krome konecne administrativy (to znamena priprava dokumentu a komunikace mezi hostujici, koordinujici a vysilajici organizaci) padl cely proces na me, coz me potesilo. Vyberove rizeni jsem uz jednou vedl a to na pristiho dobrovolnika pro nasi kancelar v Karlsruhe pro pristi rok. Konkretne se jednalo o propagaci tohoto konkretniho EVS pobytu, sber prihlasek, komunikace s kandidaty, rizeni Skype pohovoru a podobne.

Koncert Paula Kalkbrennera ve Strassbourgu

Po zdarnem dokonceni celeho procesu tykajiciho se vyberoveho rizeni pro Ettlingem me cekal mesic nabyty ruznymi skolenimi, treninky a podobne, ktere byly predevsim v prubehu vikendu a i v prubehu velikonoc. Jednalo se napriklad o prvni pomoc, trening na horolezecke stene, v lanovem parku (jisteni apod.) a obecne treninky pro vedouci zajezdu, ktere poradame. Na jednu stranu musim rict, ze tato skoleni byla skutecne prinosna, na druhou stranu jsem pak nestihal praci v kancelari a kolikrat zustaval dele nez obvykle. Dalsim problemem bylo to, ze ja jako jedinny cizinec jsem byl „vhozen“ do velke skupiny Nemcu, kteri mezi sebou samozrejme komunikovali nemecky a i seminare byli v nemcine. V jazyku stale nejsem zdaleka perfektni, nektere detaily konverzace mi stale unikaji a domu jsem se nasledne vracel pomerne casto dost vycerpany a ne zrovna s nejlepsi naladou, jelikoz jsem krome povinnosti spojenych s EVS prakticky nic moc nestihal.

V teto dobe jsem se rovnez s odstupem dvou tydnu dozvedel, ze muj deda a rovnez otec na tom nejsou zdravotne v poradku. Po tomto mesici jsem se tedy rozhodl, ze si budu muset promluvit se svoji mentorkou a to konkretne o tom, jak to bude vypadat v nasledujicich mesicich, aby se cely prubeh zamlouval i me a rovnez to, ze si preji minimalne jednou za mesic podivat se domu a navstivit sveho otce a dedu.

Sraz z kamarady z Erasmu v Berline

Byl jsem rad, ze mi nasledne v praci vysli vstric. A to jak v ramci mych predstav ohledne nasledujicich mesicu meho EVS pobytu, tak i ohledne prani prodlouzeneho vikendu v Cesku kazdy mesic. V navaznosti na tuto skutecnost jsem se po mesici plnem ruznych skoleni sebral a odjel na cely tyden domu, to bylo na zacatku dubna.

Po mem navratu z Ceska doslo k velkemu zlepseni, predevsim jsme si naplanovali nasledujici mesice tak, aby to vyhovovalo jim a i mne. Do konce sveho pobytu me tedy budou cekat 3 cervencove tydny na primestkem tabore, 15 dni na jazykovem zajezdu v Anglii a pote jeste 5 dni na pocatku zari v nasem lezeckem centru. Po navratu z Ceska jsme rovnez rozjeli dalsi vyberove rizeni na nekolik EVS dobrovolniku pro materske skolky a detske skupiny primo v Karlsruhe. Cely proces byl opet na mne s tim rozdilem, ze se nejednalo o jednu pozici, jako v predeslych mesicich, ale o pozic sest a navic jsem musel byt jeste v kontaktu s vedoucimi techto skolek/skupin. Cely proces jsme bez nejakych vetsich zadrhelu dotahli do uspesneho konce a ja se jiz nemuzu dockat az se se vsemi vybranymi dobrovolniky v zari setkam tvari v tvar.

Vylet do mestecka Ettlingen

Posledni dudnovy tyden me cekal „midterm“ seminar ve Stuttgartu. Byl jsem plny ocekavani a doufal jsem, ze tento seminar bude minimalne tak skvely jako ten prvni. Bohuzel se tak nestalo. Prvnim problemem bylo, ze nase skupina byla pomerne mala a citala pouhych 11 lidi, program byl zdlouhavy a vedouci treninku pomerne nudni. Na druhou stranu jsem byl rad, ze cely seminar byl v nemcina a rovnez cela skupina se mezi sebou dorozumivala v 90 procentech v nemcine. Jednim s ucatniku byla Emma z Danska, s kterou jsem se zucastnil prvniho EVS seminare v Mnichove, a jedno odpoledne jsme se sesli s dalsim ucastnikem prvniho seminare, ktery prave pusobi ve Stuttgartu. Jeden den jsme si udelali rovnez vylet do nedalekeho Ettlingenu, coz je narozdil od Stuttgartu, coz je krasne historicke mestecko. Po navratu me cekal dalsi prodlouzeny vikend v Cechach, kdyz jsem se vratil zpet do Karlsruhe, tak mi bylo receno, ze pokud nemam neco urgentniho mohu opoustet kancelar v nasledujicich par tydnech o neco drive, vzhledem k tomu, ze predesle tydny jsem travil v praci vice casu, nez je dle EVS pravidel pripustne. V souvislosti s tim musim rict, ze poslednich par dni, i vzhledem k lepsimu pocasi, si tyto dny uzivam. Po praci si jdu lehnout na travnik do mestskeho parku, kde si ctu, chodime pravidelne na brusle, grilujeme na terase, objevuji kavarny a dalsi podniky ve meste, mam vice casu na kulturu, setkavam se s lidmi, na ktere jsem nemel predesle tydny moc casu a podobne. Minulou nedeli jsme rovnez navstivili jednodenni hudebni festival elektronicke hudby. Na ruznorode hudebni akce chodim v Praze pomerne casto, tak mi tato udalost udelala moc velkou radost.

Sraz s kamarady z prvniho EVS seminare ve Stuttgartu

Malem jsem opomnel rovnez poznamenat, ze v uplynulych dvou mesicich jsem mel take usporadat dve akce v nasem firemnim klubu „Cave“. Na brezen jsem naplanoval udalost „International Dinner“, kam mel kazdy z ucatniku prinest typicke jidlo zeme, ze ktere pochazi. Priprava prostor, propagace a dalsi veci s tim spojene mi daly pomerne zabrat, jelikoz jsem byl na vse sam, na druhou stranu v samotny den akce mi dva z kolegu pomohli. Musim rict, ze tato prvni akce se velmi podarila, prostor byl preplneny a v jednu chvili v nem nebylo k hnuti, navic i diky spotrebe napoju, jsme skocili pomerne ve velkem plusu a ohlasy byly velice pozitivni. Druhou akci, ktera se konala v dubnu, byl „Czech Evening“. Tyden pred samotnou udalosti jsem mel zrovna cestu do Ceska, tak jsem nakoupil velke mnozstvi typickych potravin a podobne.  V souvislosti s financnim vysledkem me predesle udalosti mi byl rovnez povolen jeden welcome drink pro kazdeho.  Welcome drinkem bylo samozrejme ceske pivo. Cela priprava byla o neco narocnejsi v porovnani s predeslou udalosti. Priprava prostor, jidla, nakup napoju, prezentace formou posteru byla ciste na mne. Rovnez s prubehem teto akce jsem byl nanejvys spokojen, dorazilo velke mnostvi nemcu, mezinarodnich studentu a dalsich lidi z ruznych zemi, kteri v Karlsruhe pracuji a rovnez nekolik osob ze zdejsi male cesko-slovenske komunity. Diky predeslym dvou akcim mi tedy bylo navrhnuto, abych si pripravil dalsi vecer s nejakym tematem.

Mnou poradane udalosti - International Dinner a Czech Evening

Jak je videt, posledni dva-tri mesice byly pomerne nabyte. Ikdyz jsem se potykal s jakousi krizi v polovine meho pobytu, na kterou jsme byli na predodjezdovem skoleni varovani, tak veci se dali opet do poradku a ja doufam, ze to bude stale lepsi a lepsi J.

Viele Grüße

Zdenek K.