Opět zdravím z Madridu,

Pokusím se vám nějak smysluplně sdělit své nové zážitky a poznatky ze Španělska, ale předem se omlouvám za svojí češtinu. Stav věcí je takový, že nemám pocit, že by se nějak výrazně zlepšovala moje španělština, zato s angličtinou a češtinou to jde dost z kopce J. Ale abych byla upřímná občas jsem sama překvapená, že začínám být schopná komunikovat ve španělštině. Pravdou je, že zejména s cizinci, s většinou Španělů je to stále těžké. Nicméně poměrně brzy jsem začala praktikovat metodu, že pokud nevím správné slovo ve španělštině, použiji anglické a přidám –os, -es na konec a kolikrát to dokonce vyjde.

Práce je tu víceméně stále stejná, je to specifický projekt v rezidenci, kde není tolik možností cokoli měnit, protože lidi zde žijící potřebují mít svou „rutinu“, svoje jistoty. Nicméně mám pocit, že tu skutečně dělám něco užitečného a je to opravdu hodně zkušeností. Jsem lehce za polovinou pobytu a už teď se bojím, že se mi po nich bude hrozně stýskat.

Jinak musím říct, že pobyt zde skutečně boří mé stereotypy, setkávám se tu s lidmi z celé Evropy a ve výsledku jsme všichni stejní s různými specifiky, jako např. že Francouzi mluví opravdu velmi roztomilou angličtinou, Italové zase mluví pomocí rukou a „zpívají“ i ve Španělštině, Němci chodí na čas J (až na mého Němce – druhého dobrovolníka, který žije se mnou v rezidenci). Jedině čas od času mi chybí komunikace v češtině, protože ačkoli s většinou dobrovolníků můžu mluvit anglicky a ačkoli se anglicky učím od útlého dětství, nedokážu se vyjádřit stejně jako v češtině, a jak je pak člověk vděčný třeba jenom za polštinu, tomu bych dřív nevěřila. J

Španělé jsou v porovnání s Čechy mnohem více otevřenější, více se vzájemně dotýkají, člověk je z toho zpočátku poměrně zmaten, když vás olíbavají zcela cizí lidé při prvním setkání. Ale už jsem si na to zvykla a myslím, že bychom to v Čechách taky měli zavést ;-).

Jedna taková zajímavost, která mě nepřestane fascinovat, jakmile přijdete do metra ve dvou a nejsou dvě místa volné vedle sebe, pokaždé se nám stalo, že si lidé kvůli nám přesedli, abychom mohli sedět u sebe. Musím říct, že v pražském metru jsem nikdy neviděla něco podobného.

Já mám spoustu věcí ke sdělení, (třeba víte, že ve Španělsku žijí supi ve volné přírodě) ale nechce se mi tu zaplňovat celý blog svým obsáhlým vyprávěním, tak napíšu zase příště. Doufám, že se všichni máte na svých projektech krásně, a že si o nich někdy budeme moci popovídat na nějaké schůzi exEVSdobrovolníků. :-* Un abrazo

P.S. Na obrázku je Caracola, je to součástí projektu mé hostující organizace. Dostali jsme panenky a pomocí nich sdílíme na fotografiích své zážitky z EVS.