Jít s ním po ulici s vodítkem bylo pro místní něco neuvěřitelného. V Arménii to bylo snad ještě horší. Přišlo mi, že vidí poprvé štěně. A ještě k tomu na vodítku. Přemýšlela jsem, že kdybych šla nahá s ním po ulici, tak by si mě nikdo nevšiml. V Gruzii ani v Arménii nejsou lidé zvyklí mít psi jako domácí mazlíčky. Anebo jen zřídka. Znají jen pouliční psy, a občas tak přistupovali i k Chillimu, dokud jsem jim nedala najevo, že patří ke mně. Zažila jsem situace, kdy lidé přecházeli na druhou stranu chodníku, když viděli Chilli. Báli se ho. Na druhou stranu jsem viděla naprosto šťastné lidi, když se s ním mohli pomazlit. Pak mi ho nechtěli ani vrátit. Ale každý, naprosto každý, ať už v Gruzii nebo v Arménii na něho mlaskal. Málokdo si ho chtěl pohladit, ale každý ho přivolával. I z auta na něho volali. Zvláštní bylo, že Chilli rozpoznal místní od cizinců. K místním nikdy nešel a nechtěl, aby ho hladili. Oproti cizincům, ke kterým přicházel dobrovolně a s nadšením. Nejraději měl slovenské a francouzské skauty. A když odjeli, vždycky, když jsme se vraceli z procházky, si sedl před jejich byt. Teď už tu sedávám jen já.
Vítejte na blogu evropských dobrovolníků a dobrovolnic, které vyslala YMCA v ČR!
pátek 10. srpna 2012
Gruzínský pes_Bicho Chilli Khuti Lari
Jít s ním po ulici s vodítkem bylo pro místní něco neuvěřitelného. V Arménii to bylo snad ještě horší. Přišlo mi, že vidí poprvé štěně. A ještě k tomu na vodítku. Přemýšlela jsem, že kdybych šla nahá s ním po ulici, tak by si mě nikdo nevšiml. V Gruzii ani v Arménii nejsou lidé zvyklí mít psi jako domácí mazlíčky. Anebo jen zřídka. Znají jen pouliční psy, a občas tak přistupovali i k Chillimu, dokud jsem jim nedala najevo, že patří ke mně. Zažila jsem situace, kdy lidé přecházeli na druhou stranu chodníku, když viděli Chilli. Báli se ho. Na druhou stranu jsem viděla naprosto šťastné lidi, když se s ním mohli pomazlit. Pak mi ho nechtěli ani vrátit. Ale každý, naprosto každý, ať už v Gruzii nebo v Arménii na něho mlaskal. Málokdo si ho chtěl pohladit, ale každý ho přivolával. I z auta na něho volali. Zvláštní bylo, že Chilli rozpoznal místní od cizinců. K místním nikdy nešel a nechtěl, aby ho hladili. Oproti cizincům, ke kterým přicházel dobrovolně a s nadšením. Nejraději měl slovenské a francouzské skauty. A když odjeli, vždycky, když jsme se vraceli z procházky, si sedl před jejich byt. Teď už tu sedávám jen já.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Libuško, s tím pejskem je mi to moc líto!!!
OdpovědětVymazatJInak tvoje přípěvky jsou super, moc ráda si čtu o té krásné zemi:) ať se ti daří a líbí...