Měsíční návštěva slovenských skautů v Gruzii

Na začátku července přijela parta slovenských skautů. Každý z jiné části Slovenska, každý z jiného oddílu, každý jiné povahy. Ale dohromady vytvořili velmi silnou skupinu, u které bylo potěšením být. Měli za úkol připravit program na tábor pro místní mládež, který zvládli s naprostou grácií. Táboru jsme se účastnili i my, dobrovolníci v Rustavi, já, Tomáš (ze Slovenska), Florian (z Francie) a Aiofe (z Irska). Takže jsme je mohli pozorovat při přípravách a přiučit se novým věcem. Tento tábor se nacházel v krásné přírodě, oblasti Kartli nedaleko Stalinova města Gori.

Nejsem skaut, a nikdy jsem v jejich přítomnosti nebyla.  Dokázali si poradit se vším, a chtěli to naučit i místní mládež. Už nyní mohu potvrdit, že jsou to silné osobnosti, všichni do jednoho. A zpětně mohu říci, že jejich poslání tady bylo splněno.  Nadšení pro skauting má většina z tábora. Doufám, že to bude mít pokračování a jejich nadšení nezmizí. Jejich hry byly zábavné, jejich workshopy naučné a děti si je hodně oblíbili.

Skauti jsou naprosto precizní ve všem, co dělají. Jsou čestní. A hrdí, že jsou skauti. Je to v nich už zakořeněné nebo se to lze naučit? Už jen dodržování pravidel je pro někoho velký problém.  Základní pravidlo týkající se kouření? Hm, pro Gruzii zdá se mi nadlidský úkol,vzhledem k tomu, jak tu bez rozdílu věku všichni, hromadně a neustále kouří. Není se čemu divit, krabička cigaret tu stojí okolo 3 lari. (2 lari je 1 euro).

Dozvěděla jsem se, že v Čechách je okolo 50 000 skautů, na Slovensku okolo 5 000. Rozdíl je dán historií a rozdělením těchto zemí, takže jsou tato čísla bezvýznamná. Dohromady je to hodně. Bylo by hezké vidět, jak tato čísla stále rostou. A to především v Gruzii, i když to bude ještě dlouhá cesta.

Přátelé z Gruzie

Jsem v Gruzii dobrovolníkem už téměř dva měsíce. Zatraceně rychlé dva měsíce. Za tu dobu jsem poznala spoustu lidí, zažila spousty zážitků, viděla neskutečně krásnou přírodu. Ve chvíli, kdy píšu tento blog mě napadají pouze poznámky o místních lidech. Chování, charakter, myšlenky. Jejich myšlenky bych chtěla znát, snad jako nikdy. Nevím, co si myslí a jak to myslí. A v tom je ten kulturní rozdíl. Tento rozdíl se musí hlavně respektovat. Jinak jste ztraceni a víceméně zatraceni. Důležité je přijít na tento rozdíl. V Čechách existuje ironie a štiplavý sarkasmus, který tak rádi používáme. Včetně mě. Jsem expert na štiplavý sarkasmus. Občas jsem nepochopena, a to především zde :). Záleží na lidech. Gruzínci jsou tvrdohlaví, za každých okolností stojí za svým a nemíní od svého rozhodnutí slevit. Jen oni mají pravdu. Na druhou stranu jsem nepoznala milejší přátele. Jsou neuvěřitelně pohostinní a snaží se pro vás udělat nesplnitelné. Pro mě naprosto úžasné. Lenost je jejich oblíbená vlastnost. Ale pokud jim dodáte trochu motivace, respektive stačí naše přítomnost mezi nimi, a jejich akčnost nezná hranic. Pak se nestačím divit, co dokážou vymyslet. Díky conversation club jsem spolu s Tomášem a Ivou získala přátele, u kterých je jasné, že jim můžete věřit, udělají pro vás cokoliv, nic není problém. Tito přátelé mi zůstanou minimálně až do konce mého pobytu zde, tím jsem si naprosto jista. Postupem času získáváme další a další místní přátelé, za které můžeme být jedině vděčni. Nezáleží na věku. Důležité je velké srdce. A to místní rozhodně mají. A to je pro mě něco neuvěřitelného. Už nyní se obávám jet domů, za tu chvíli, co tu jsem, jsem si na tento přístup zvykla. Je kouzelné je pozorovat. Být jejich součástí.  

Libuše              

Ahoj! Nějak nám to tu zmírá! Jak se všichni máte?

Velikonoce?

Ahojte dobrovolníci a dobrovolnice,
jak se vede? Nechcete se s námi podělit o to, jak se ve vašich zemích slavily Velikonoce? Je to jiné než u nás? Holky, vy jste měli asi letos štěstí, protože jinde tak zvrácené zvyky jako u nás nejsou, že? No, to já jsem tomu neutekla:)
Jak jinak probíhají vaše projekty? Jde vše hladce?
U nás v Ymce vše OK, dokonce nám schválili další projekt do Gruzie a nás vlastní první hostitelský projekt. Takže od září tu budeme mít Islanďana a Bělorusku! Už se moc těším, i když to bude spousta práce...
Přeju fajn jarní dny!
Alžběta

Opět zdravím z Madridu,

Pokusím se vám nějak smysluplně sdělit své nové zážitky a poznatky ze Španělska, ale předem se omlouvám za svojí češtinu. Stav věcí je takový, že nemám pocit, že by se nějak výrazně zlepšovala moje španělština, zato s angličtinou a češtinou to jde dost z kopce J. Ale abych byla upřímná občas jsem sama překvapená, že začínám být schopná komunikovat ve španělštině. Pravdou je, že zejména s cizinci, s většinou Španělů je to stále těžké. Nicméně poměrně brzy jsem začala praktikovat metodu, že pokud nevím správné slovo ve španělštině, použiji anglické a přidám –os, -es na konec a kolikrát to dokonce vyjde.

Práce je tu víceméně stále stejná, je to specifický projekt v rezidenci, kde není tolik možností cokoli měnit, protože lidi zde žijící potřebují mít svou „rutinu“, svoje jistoty. Nicméně mám pocit, že tu skutečně dělám něco užitečného a je to opravdu hodně zkušeností. Jsem lehce za polovinou pobytu a už teď se bojím, že se mi po nich bude hrozně stýskat.

Jinak musím říct, že pobyt zde skutečně boří mé stereotypy, setkávám se tu s lidmi z celé Evropy a ve výsledku jsme všichni stejní s různými specifiky, jako např. že Francouzi mluví opravdu velmi roztomilou angličtinou, Italové zase mluví pomocí rukou a „zpívají“ i ve Španělštině, Němci chodí na čas J (až na mého Němce – druhého dobrovolníka, který žije se mnou v rezidenci). Jedině čas od času mi chybí komunikace v češtině, protože ačkoli s většinou dobrovolníků můžu mluvit anglicky a ačkoli se anglicky učím od útlého dětství, nedokážu se vyjádřit stejně jako v češtině, a jak je pak člověk vděčný třeba jenom za polštinu, tomu bych dřív nevěřila. J

Španělé jsou v porovnání s Čechy mnohem více otevřenější, více se vzájemně dotýkají, člověk je z toho zpočátku poměrně zmaten, když vás olíbavají zcela cizí lidé při prvním setkání. Ale už jsem si na to zvykla a myslím, že bychom to v Čechách taky měli zavést ;-).

Jedna taková zajímavost, která mě nepřestane fascinovat, jakmile přijdete do metra ve dvou a nejsou dvě místa volné vedle sebe, pokaždé se nám stalo, že si lidé kvůli nám přesedli, abychom mohli sedět u sebe. Musím říct, že v pražském metru jsem nikdy neviděla něco podobného.

Já mám spoustu věcí ke sdělení, (třeba víte, že ve Španělsku žijí supi ve volné přírodě) ale nechce se mi tu zaplňovat celý blog svým obsáhlým vyprávěním, tak napíšu zase příště. Doufám, že se všichni máte na svých projektech krásně, a že si o nich někdy budeme moci popovídat na nějaké schůzi exEVSdobrovolníků. :-* Un abrazo

P.S. Na obrázku je Caracola, je to součástí projektu mé hostující organizace. Dostali jsme panenky a pomocí nich sdílíme na fotografiích své zážitky z EVS.

o EVS na Islandu...

účastníci zájezdu
v sirných koupelích

s Evčou, naší ex-dobrovolnicí

Milé dobrovolnice a milí dobrovolníci! Abyste si nemysleli, že Vaše koordinátorka pořád jenom sedí v kanclu Na Poříčí, tak jsem se rozhodla vám napsat nějaké zážitky z projektu na Islandu, kde jsem byla od 17. do 23. února.

Projekt organizovala islandská církev Glerarkirkja, která sídlí v Akureyri a je zároveň hostitelskou a vysílající organizací EVS. Cílem projektu bylo zhodnotit uplynulých 7 let s EVS dobrovolníky a jejich koordinátory. Nakonec se nás sešlo 10 dobrovolníků a 4 koordinátoři z Rakouska, Německa a já za ČR. Musím uznat, že to byl skvělý nápad! Naše dobrovolnice se do městečka Akureyri vrátila a dnes tam žije už čtvrtým rokem (tak vidíte, jak může EVS dopadnout:), proto jsem bydlela u ní a moc jí tímto děkuju za fajn společnost, přístřeší, ručník a oblečení (na cestě na Island se mi ztratil kufr a přišel až 3. den).

Hostitelský projekt organizace Glerarkirkja se skládá z práce ve školkách a s mládeží. Dobrovolníky byl hodnocen velice pozitivně, a to hlavně díky celkovému přístupu a velkému nasazení místního koordinátora Pétura. Exkurze po místních organizacích ve městě navíc ukázaly, žde je možné projekt dál obohatit o spolupráci s místním klubem pro mládež, radnicí nebo kulturním centrem.

Na projektu jsem se dozvěděla hodně o tom, co dobrovolníci potřebují, jak se na EVS můžou cítit a na co si dát pozor při organizování EVS. Doufám, že budu schopná získané znalosti použít i prakticky a to jak ve vysílání, tak v hoštění, které plánujeme od září... Projekt se odehrával v městě Akureyri, které leží na severu Islandu. Je to sem sice štreka, ale návštěva stojí za to! Navíc jsme měli možnost vidět také vodopád bohů Godafoss a vykoupat se v sirných jezírkách Mývatn. V půlce školení jsme se z Akureyri přesunuli na "venkov", do odlehlého rekreačního zařízení u zamrzlého jezera Vestmansvatn. Poslední den jsem strávila v Reykjavíku s naším snad budoucím dobrovolníkem, který mě provedl po všech pamětihodnostech a ukázal mi i místní YMCA / YWCA (na Isladu pod zkratkou KFUM / KFUK). Z Islandu jsem si odvezla mnoho pozitivních zážitků, nové podněty pro svou práci a v neposlední řadě i nové kontakty. Jen jedno je mi líto, a to , že nevím, kdy se do této nádherné země zase podívám...

Pozdravy z Holandska

Zdravím všechny dobrovolníky (hlavně ty, kteří jsou z Ymky):-)

Jak se Vám daří na Vašich projektech? Všechno klape?

Již uběhlo půl roku, co jsem v Holandsku a ještě mám druhý půl rok teprve před sebou. I midterm jsem už absolvovala, přesně minulý týden. Kdo ještě nebyl na tomto školení, má se na co těšit! Je prima potkat na jednom místě tolik kultur, národností. Jsem moc ráda, že je hlavním jazykem EVS angličtina, protože je mnohem jednodušší než holandština. Stále s ní bojuji :) Organizace, ve které pracuji (Atlantic Bridge) je velmi kvalitní organizací. Pro studenty jsme například připravili před Vánocemi - Thanksgiving day, Christmas diner, kdy jsme prezentovali typická jídla, která se před Vánocemi připravují v Německu, Česku (samozřejmě bramborový salát s řízkem :-)), Rumunsku, Nizozemí, Španělsku a USA. Další aktivity jako jsou festivaly pro mládež, budeme připravovat o velkých letních prázdninách.

Pro mne bylo velkým zážitkem lyžování v Holandsku, ve velké zimní hale. Zasílám fotečku z lyžovačky.

Přeji všem dobrovolníkům hodně pěkných zážitků a žádný culture shock :-)

Monika D.