On-arrival Tréning

Koncom októbra sa EDS dobrovolníci zo všetkých možných krajín stali účastníkmi On-arrival tréningu.

O čo vlastne išlo?

Nemôžem rozprávať za ostatných, ale pre mňa tréning znamenal hlavne možnosť spoznať nových ľudí, naučiť sa niečo o histórii ČR, posilniť prácu v týme, prekonať osobné aj spoločné výzvy ale hlavne zväčšiť svoju „zónu komfortu“.

Dúfam, že sa čoskoro zase všetci stretneme a budeme si môcť vymeniť naše zážitky, porozprávať sa o všetkom čo sa zmenilo a diskutovať o tom ako tréning zmenil naše životy v tomto projekte.

EDS dobrovolníci na výlete v Českom Krumlove

YMCA in the CR - hosting volunteers for the first time!

Today, my new team is going to be complete! YMCA in the Czech Republic, as you may know, became also hosting organisation. therefore three young people form YMCAs in Belarus, Iceland and Slovakia are coming this week. I am so excited! Anastasiya, Unnar and Martin, welcome! I hope you will find a new home in the Czech Republic, we will spend together great time and prepare the best festival ever:) - for those who are not familiar with the project, the volunteers will help YMCA Europe with preparations of the YMCA Europe Love2Live Festival 2013 (www.yefestival.com).

I will be really happy if you share with me and the volunteers YMCA sent abroad your experiences, thoughts and wishes during the upcoming year!

Beth

Viva la Holanda!

Zdravím všechny EVS dobrovolníky/dobrovolnice!

Zhruba před týdnem jsem se vrátila z Holandska. Ještě nabytá dojmy a zážitky, píšu na blog Ymky. Zatím se vůbec nemohu aklimatizovat na české prostředí :-) Byl to moc pěkný a úspěšný EVS rok. Měla jsem velké štěstí na kolegy. Super lidičky, ze Španělska, Německa a Rumunska. Stal se z nás kvalitní a spolehlivý team. Nemůžu zapomenout, jak jsme na Velikonoce barvili společně velikonoční vajíčka. Samozřejmě pro lidi z Rumunska a Španělska něco neznámého a nového. Za dobu pobytu jsme projeli Holandsko křížem krážem. Doslova jsem si tuto zemi zamilovala. Symboly Holandska - množství zeleně, poctivé tučné sýry, větrné mlýny, dřeváky všech možných materiálů a silnice jako koberec. Po celou dobu pobytu - což bylo období jednoho roku, jsem se nesetkala se žádným problémem či naštvanými lidmi. Holandský občan je obecně milý, šťastný, usměvavý, velmi ochotný a nápomocný. Za celý rok jsem poznala mnoho nových přátel, z Austrálie, Německa, Ameriky, Francie, Gruzie, Slovinska, Maďarska, Itálie...(nejdále z Hawaiie). Pro mladého člověka se rázem otevře svět a získá sebevědomí. Během EVS jsme řešili spoustu projektů. Jeden z mnoha pracovních úkolů se odehrával v Německu. Zde jsem si mohla vyzkoušet úkol - reprezentovat Českou republiku v zahraničí. Náplň práce byla tak různorodá, že nevím, který úkol bych popsala dříve. Podílela jsem se na přípravě velkého festivalu v Bergen op Zoom, pro zahraniční studenty. Festival přilákal nejen diváky, ale dokonce se o nás psalo i v novinách krajského formátu. Největším lákadlem byl Flashmob, na kterém doslova tancovalo celé náměstí v Bergen op Zoom.  Osobně jsem si oblíbila střední školu v Goudě, kde jsem společně s holandskou kolegyní připravovala přednášky na zajimavá konkrétní témata - flexibilita, autonomie, svoboda. Nejvýznamnější a zásadní úkol byl, připravit exchange holandských studentů do Canterbury.  Všechny započaté projekty jsme úspěšně dokončili. Nelze popsat atmosféru slovy, musíte zažít barevnou směsici názorů a zvyklostí. Ze začátku jsem netušila, co všechno budeme zařízovat a dělat. Ovšem práce s profesně zdatnými kolegy předčila moje očekávání. Ale Canterbury byla opravdová třešinka na šlehačkovém dortu. Během jednoho víkendu jsme toho tolik procestovali, zažili, vše šlo přesně podle předem připraveného itineráře. EVS bych doporučovala všem, kteří chtějí zlepšit jazykové schopnosti, poznat nové zahraniční přátele, získat praktické zkušenosti do života, objevit své skryté profesní vlohy a osamostatnit se. Poznáte v přímém přenosu práci v teamu, organizační možnosti, vytrvalost a zásadu číslo jedna - spoléhat a věřit sám sobě. Po návratu do České Republiky budete mít větší možnosti uplatnění na trhu práce.    

Gruzie_fackovací panák

Proč se člověk v Gruzii tolik fackuje? Pochopitelně nedobrovolně a především v noci. V noci to je jeden pohlavek za druhým. A pak je ještě jedna otázka, fackují se všichni v Gruzii nebo jen ti, kteří sem přijedou jen na návštěvu? Možná je to i v jiných zemích, možná jinde je to horší, ale já momentálně žiju tady, tudíž mě jiná země moc nezajímá. 

Snažím se pracovat, ale nejde to.  Po chvilce se cítím trochu jako schizofrenik, jelikož se neustále kontroluji. Což je ve finále stejně k ničemu. Začínám být trochu nervózní a nemůžu se soustředit. Proč? Protože ti malí lítající potvory jsou úplně všude. Pijí mi krev. A to doslova. Nejhorší je, že se mi zdá, že se mi tak trochu vysmívají. Komáři. Mouchy. Jsou až ďábelsky chytří. Nikdy je nechytnete. Dokáží vám udělat ze života peklo. Snažíte se je odehnat, ale ve stejný okamžik vám bzučí u ucha, a snaží se vám říct, že na ně prostě nemáte. A v sebemenší chvilce nepozornosti máte od nich pupínek. Jsou všude s vámi. Mám pocit, že jsou mnohem hlasitější než komáři například v Čechách. Co na tom, že máte v okně síťku proti komárům, když uprostřed noci si s vámi chtějí povídat místní, kteří síťku sundají, a vy najednou vidíte nad svojí hlavou cizí ruku s hroznovým vínem. Vezmete víno, zavřete okno, nereagujete na ťukání na okno. Ťukání přestane. Ticho, jak krásné ticho. Ale jen do okamžiku, kdy uslyšíte bzučení u ucha, a začne fackovací akce. Pak už jenom čekáte, kdy přijde smíření s tím, že tu malou bestii stejně nechytnete, a ráno se probudíte s pupínky. 

Stejně štěstí, že nemám tak lahodnou krev jako ostatní :).

PS: Omlouvám se, že zde nedávám žádné fotky, ale jak jsem psala, ty bestie jsou strašně rychlé.

Gruzínský pes_Bicho Chilli Khuti Lari

Před měsícem jsem si na trhu v Tbilisi zcela neplánovaně pořídila štěně. Stál mě pět lari. Každý se mi za to smál. Děvčata ze Slovenska mi pomohly vybrat a přemluvit, takže to bylo vlastně československé skautské štěně. Svého rozhodnutí jsem nelitovala. Byl to úžasný měsíc. Včera ho srazilo auto. Pochovali jsme ho v parku u místního kameníka. Myslím, že za ten měsíc toho se mnou procestoval víc než většina lidí. Hned druhý den, co jsem si ho pořídila, zažil jízdu maršrutkou do Batumi, poté i stopoval, viděl moře, spal na pláži, na zpáteční jízdu  se vezl v kamionu. Přišlo mi hrozně vtipné, když takovéhle štěně zastavilo obří kamion jen kvůli tomu, že se on sám musel vyčůrat. Strávil týden se slovenskými a gruzínskými skauty. Byl na výletě v Arménii bez pasu, takže se schovával přes hranice v maršrutce. Nocoval v hostelu, ze kterého pak poblil a pokadil celý Yerevan. Měli jsme oba velké štěstí, že jsme se našli. Jak jsem psala, koupila jsem si arménský 25 letý koňak. Popíjím si ho na jeho počest.
Jít s ním po ulici s vodítkem bylo pro místní něco neuvěřitelného. V Arménii to bylo snad ještě horší. Přišlo mi, že vidí poprvé štěně. A ještě k tomu na vodítku. Přemýšlela jsem, že kdybych šla nahá s ním po ulici, tak by si mě nikdo nevšiml. V Gruzii ani v Arménii nejsou lidé zvyklí mít psi jako domácí mazlíčky. Anebo jen zřídka. Znají jen pouliční psy, a občas tak přistupovali i k Chillimu, dokud jsem jim nedala najevo, že patří ke mně. Zažila jsem situace, kdy lidé přecházeli na druhou stranu chodníku, když viděli Chilli. Báli se ho. Na druhou stranu jsem viděla naprosto šťastné lidi, když se s ním mohli pomazlit. Pak mi ho nechtěli ani vrátit. Ale každý, naprosto každý, ať už v Gruzii nebo v Arménii na něho mlaskal. Málokdo si ho chtěl pohladit, ale každý ho přivolával. I z auta na něho volali. Zvláštní bylo, že Chilli rozpoznal místní od cizinců. K místním nikdy nešel a nechtěl, aby ho hladili. Oproti cizincům, ke kterým přicházel dobrovolně a s nadšením. Nejraději měl slovenské a francouzské skauty. A když odjeli, vždycky, když jsme se vraceli z procházky, si sedl před jejich byt. Teď už tu sedávám jen já.

Gruzie versus Arménie

Víkend strávený v Yerevanu. Všechny peníze utracené, aniž bych věděla za co konkrétně. Horko. Žízeň. Ale byl to krásně strávený víkend, užili jsme si to. Vyrazila jsem spolu s posledními dvěma slovenskými skauty, kteří tu byli na měsíc, a naší novou kolegyní Petrou také z České republiky, která nás bude těšit svou přítomností čtyři měsíce.

Upřímně přiznávám, že Gruzie se mi líbí víc. Yerevan je bohaté a moderní město. Působí evropsky. Čisté chodníky, klidní řidiči, moderní budovy, žádný chaos. Ale na památky Yerevan není tak bohatý jako Tbilisi. Gruzínky jsou mnohem hezčí. Holky z Arménie jsou umělé, není to přirozená krása jako u gruzínek. A Gruzínci jsou více elegantnější. A taky si myslím, že Arménci nejsou tak přátelští jako Gruzínci. Jako turista se cítím bezpečněji v Gruzii. Je to jen můj pocit, názory se mohou měnit. Protože spousta lidí tvrdí, že příroda je krásnější právě v Arménii. Takže se tam musím rozhodně ještě vrátit, abych to prozkoumala. Času mám dost.

Rozdíl mezi koňaky zatím nemohu posoudit. A v tomto směru musím být naprosto objektivní. Přeci jenom tyto poklady patří do mé sbírky mých degustací.

I když jeden rozdíl můžeme vidět již nyní. Arménský koňak dostal před sto lety přímo od Francouzů výjimku k užívání názvu koňak. Takže správně je arménský koňak a gruzínské brandy. Co se týká ocenění, vítězí arménský koňak Ararat. Co se týká chuti, o tom určitě bude další článek. Osobně jsem si přivezla King Pap 25 letý. Pochopitelně v menším balení, přeci jen jsem  dobrovolník. A na rovinu říkám, že o tento koňak se nedělím.

Pro mě nejpříjemnější pocit byl na hranicích na cestě zpátky, kdy jsem mohla začít mluvit gruzínsky (tím myslím těch pár slov, které umím) na celníka, který tím byl velice potěšen. Inu, domov, sladký domov J. 

Měsíční návštěva slovenských skautů v Gruzii

Na začátku července přijela parta slovenských skautů. Každý z jiné části Slovenska, každý z jiného oddílu, každý jiné povahy. Ale dohromady vytvořili velmi silnou skupinu, u které bylo potěšením být. Měli za úkol připravit program na tábor pro místní mládež, který zvládli s naprostou grácií. Táboru jsme se účastnili i my, dobrovolníci v Rustavi, já, Tomáš (ze Slovenska), Florian (z Francie) a Aiofe (z Irska). Takže jsme je mohli pozorovat při přípravách a přiučit se novým věcem. Tento tábor se nacházel v krásné přírodě, oblasti Kartli nedaleko Stalinova města Gori.

Nejsem skaut, a nikdy jsem v jejich přítomnosti nebyla.  Dokázali si poradit se vším, a chtěli to naučit i místní mládež. Už nyní mohu potvrdit, že jsou to silné osobnosti, všichni do jednoho. A zpětně mohu říci, že jejich poslání tady bylo splněno.  Nadšení pro skauting má většina z tábora. Doufám, že to bude mít pokračování a jejich nadšení nezmizí. Jejich hry byly zábavné, jejich workshopy naučné a děti si je hodně oblíbili.

Skauti jsou naprosto precizní ve všem, co dělají. Jsou čestní. A hrdí, že jsou skauti. Je to v nich už zakořeněné nebo se to lze naučit? Už jen dodržování pravidel je pro někoho velký problém.  Základní pravidlo týkající se kouření? Hm, pro Gruzii zdá se mi nadlidský úkol,vzhledem k tomu, jak tu bez rozdílu věku všichni, hromadně a neustále kouří. Není se čemu divit, krabička cigaret tu stojí okolo 3 lari. (2 lari je 1 euro).

Dozvěděla jsem se, že v Čechách je okolo 50 000 skautů, na Slovensku okolo 5 000. Rozdíl je dán historií a rozdělením těchto zemí, takže jsou tato čísla bezvýznamná. Dohromady je to hodně. Bylo by hezké vidět, jak tato čísla stále rostou. A to především v Gruzii, i když to bude ještě dlouhá cesta.