Georgia - trip to Svaneti

Last trip with Petra (Czech). First trip with Madis (Estonia). Three days wandering around Georgia from one end to the other. Eleven hours in marshrutka in Mestia. The return trip was a racier with hitch-hiking from Mestia to Kutaisi. One experience after another, as it is usually in Georgia. But the experiences are priceless, that´s right. And we returned full of new energy. I'm already looking forward to go back there in the spring. Svaneti has amazed us. We went eight-hour trek from Mestia toward the mountain Ushba, which climbers called it "Caucasus Matterhorn". And this mountain aroused strong respect. It was a wonderful trip with wonderful weather. Even at night when we slept in all clothing we had with us. We climbed under the Ushba 3000mnm, we are treading in the snow, was dressed only in a T-shirt and enjoy the beauty and quiet. No one anywhere. The original plan was to find a small lake, but without success. At least Madis built his first snowman, we slipped ass over the hill and ate snow. Along the way we found out how convenient it is when you are able to at least somewhat speak to georgian. Because then marshrutka driver can offer to you for lunch, even when everyone else waiting for you in marshrutka.. And then take up directly in front of hostel. Tomáš and Florian warned us that hitchhiking of Mestia is quite expensive, so we are prepared for it, and Georgian sentence "We have no money, we are volunteers" fortunately helped. In hitchhiking back to Kutaisi Madis found his new talent, probably it will be his future job in Estonia (or maybe in Georgia also). For me cows were the funniest. When I was little, and I ran out, I always had to be home when the street lamps lit. Cows in Mestia it had pretty similar. It was sixth o´clock and all the cows mooing obediently in front of their door, came back of the pasture, and they wanted to go home. Morning they set off again, like usually at ten o'clock..on everything is enough time. Looking back I realize, most of the photos are either Usha or cows. I do not know what fascinated me more :). 

                                                                                                                          Libuše

http://www.youtube.com/watch?v=t5TMIY8UEgg&feature=plcp

On-arrival Tréning

Koncom októbra sa EDS dobrovolníci zo všetkých možných krajín stali účastníkmi On-arrival tréningu.

O čo vlastne išlo?

Nemôžem rozprávať za ostatných, ale pre mňa tréning znamenal hlavne možnosť spoznať nových ľudí, naučiť sa niečo o histórii ČR, posilniť prácu v týme, prekonať osobné aj spoločné výzvy ale hlavne zväčšiť svoju „zónu komfortu“.

Dúfam, že sa čoskoro zase všetci stretneme a budeme si môcť vymeniť naše zážitky, porozprávať sa o všetkom čo sa zmenilo a diskutovať o tom ako tréning zmenil naše životy v tomto projekte.

EDS dobrovolníci na výlete v Českom Krumlove

YMCA in the CR - hosting volunteers for the first time!

Today, my new team is going to be complete! YMCA in the Czech Republic, as you may know, became also hosting organisation. therefore three young people form YMCAs in Belarus, Iceland and Slovakia are coming this week. I am so excited! Anastasiya, Unnar and Martin, welcome! I hope you will find a new home in the Czech Republic, we will spend together great time and prepare the best festival ever:) - for those who are not familiar with the project, the volunteers will help YMCA Europe with preparations of the YMCA Europe Love2Live Festival 2013 (www.yefestival.com).

I will be really happy if you share with me and the volunteers YMCA sent abroad your experiences, thoughts and wishes during the upcoming year!

Beth

Viva la Holanda!

Zdravím všechny EVS dobrovolníky/dobrovolnice!

Zhruba před týdnem jsem se vrátila z Holandska. Ještě nabytá dojmy a zážitky, píšu na blog Ymky. Zatím se vůbec nemohu aklimatizovat na české prostředí :-) Byl to moc pěkný a úspěšný EVS rok. Měla jsem velké štěstí na kolegy. Super lidičky, ze Španělska, Německa a Rumunska. Stal se z nás kvalitní a spolehlivý team. Nemůžu zapomenout, jak jsme na Velikonoce barvili společně velikonoční vajíčka. Samozřejmě pro lidi z Rumunska a Španělska něco neznámého a nového. Za dobu pobytu jsme projeli Holandsko křížem krážem. Doslova jsem si tuto zemi zamilovala. Symboly Holandska - množství zeleně, poctivé tučné sýry, větrné mlýny, dřeváky všech možných materiálů a silnice jako koberec. Po celou dobu pobytu - což bylo období jednoho roku, jsem se nesetkala se žádným problémem či naštvanými lidmi. Holandský občan je obecně milý, šťastný, usměvavý, velmi ochotný a nápomocný. Za celý rok jsem poznala mnoho nových přátel, z Austrálie, Německa, Ameriky, Francie, Gruzie, Slovinska, Maďarska, Itálie...(nejdále z Hawaiie). Pro mladého člověka se rázem otevře svět a získá sebevědomí. Během EVS jsme řešili spoustu projektů. Jeden z mnoha pracovních úkolů se odehrával v Německu. Zde jsem si mohla vyzkoušet úkol - reprezentovat Českou republiku v zahraničí. Náplň práce byla tak různorodá, že nevím, který úkol bych popsala dříve. Podílela jsem se na přípravě velkého festivalu v Bergen op Zoom, pro zahraniční studenty. Festival přilákal nejen diváky, ale dokonce se o nás psalo i v novinách krajského formátu. Největším lákadlem byl Flashmob, na kterém doslova tancovalo celé náměstí v Bergen op Zoom.  Osobně jsem si oblíbila střední školu v Goudě, kde jsem společně s holandskou kolegyní připravovala přednášky na zajimavá konkrétní témata - flexibilita, autonomie, svoboda. Nejvýznamnější a zásadní úkol byl, připravit exchange holandských studentů do Canterbury.  Všechny započaté projekty jsme úspěšně dokončili. Nelze popsat atmosféru slovy, musíte zažít barevnou směsici názorů a zvyklostí. Ze začátku jsem netušila, co všechno budeme zařízovat a dělat. Ovšem práce s profesně zdatnými kolegy předčila moje očekávání. Ale Canterbury byla opravdová třešinka na šlehačkovém dortu. Během jednoho víkendu jsme toho tolik procestovali, zažili, vše šlo přesně podle předem připraveného itineráře. EVS bych doporučovala všem, kteří chtějí zlepšit jazykové schopnosti, poznat nové zahraniční přátele, získat praktické zkušenosti do života, objevit své skryté profesní vlohy a osamostatnit se. Poznáte v přímém přenosu práci v teamu, organizační možnosti, vytrvalost a zásadu číslo jedna - spoléhat a věřit sám sobě. Po návratu do České Republiky budete mít větší možnosti uplatnění na trhu práce.    

Gruzie_fackovací panák

Proč se člověk v Gruzii tolik fackuje? Pochopitelně nedobrovolně a především v noci. V noci to je jeden pohlavek za druhým. A pak je ještě jedna otázka, fackují se všichni v Gruzii nebo jen ti, kteří sem přijedou jen na návštěvu? Možná je to i v jiných zemích, možná jinde je to horší, ale já momentálně žiju tady, tudíž mě jiná země moc nezajímá. 

Snažím se pracovat, ale nejde to.  Po chvilce se cítím trochu jako schizofrenik, jelikož se neustále kontroluji. Což je ve finále stejně k ničemu. Začínám být trochu nervózní a nemůžu se soustředit. Proč? Protože ti malí lítající potvory jsou úplně všude. Pijí mi krev. A to doslova. Nejhorší je, že se mi zdá, že se mi tak trochu vysmívají. Komáři. Mouchy. Jsou až ďábelsky chytří. Nikdy je nechytnete. Dokáží vám udělat ze života peklo. Snažíte se je odehnat, ale ve stejný okamžik vám bzučí u ucha, a snaží se vám říct, že na ně prostě nemáte. A v sebemenší chvilce nepozornosti máte od nich pupínek. Jsou všude s vámi. Mám pocit, že jsou mnohem hlasitější než komáři například v Čechách. Co na tom, že máte v okně síťku proti komárům, když uprostřed noci si s vámi chtějí povídat místní, kteří síťku sundají, a vy najednou vidíte nad svojí hlavou cizí ruku s hroznovým vínem. Vezmete víno, zavřete okno, nereagujete na ťukání na okno. Ťukání přestane. Ticho, jak krásné ticho. Ale jen do okamžiku, kdy uslyšíte bzučení u ucha, a začne fackovací akce. Pak už jenom čekáte, kdy přijde smíření s tím, že tu malou bestii stejně nechytnete, a ráno se probudíte s pupínky. 

Stejně štěstí, že nemám tak lahodnou krev jako ostatní :).

PS: Omlouvám se, že zde nedávám žádné fotky, ale jak jsem psala, ty bestie jsou strašně rychlé.

Gruzínský pes_Bicho Chilli Khuti Lari

Před měsícem jsem si na trhu v Tbilisi zcela neplánovaně pořídila štěně. Stál mě pět lari. Každý se mi za to smál. Děvčata ze Slovenska mi pomohly vybrat a přemluvit, takže to bylo vlastně československé skautské štěně. Svého rozhodnutí jsem nelitovala. Byl to úžasný měsíc. Včera ho srazilo auto. Pochovali jsme ho v parku u místního kameníka. Myslím, že za ten měsíc toho se mnou procestoval víc než většina lidí. Hned druhý den, co jsem si ho pořídila, zažil jízdu maršrutkou do Batumi, poté i stopoval, viděl moře, spal na pláži, na zpáteční jízdu  se vezl v kamionu. Přišlo mi hrozně vtipné, když takovéhle štěně zastavilo obří kamion jen kvůli tomu, že se on sám musel vyčůrat. Strávil týden se slovenskými a gruzínskými skauty. Byl na výletě v Arménii bez pasu, takže se schovával přes hranice v maršrutce. Nocoval v hostelu, ze kterého pak poblil a pokadil celý Yerevan. Měli jsme oba velké štěstí, že jsme se našli. Jak jsem psala, koupila jsem si arménský 25 letý koňak. Popíjím si ho na jeho počest.
Jít s ním po ulici s vodítkem bylo pro místní něco neuvěřitelného. V Arménii to bylo snad ještě horší. Přišlo mi, že vidí poprvé štěně. A ještě k tomu na vodítku. Přemýšlela jsem, že kdybych šla nahá s ním po ulici, tak by si mě nikdo nevšiml. V Gruzii ani v Arménii nejsou lidé zvyklí mít psi jako domácí mazlíčky. Anebo jen zřídka. Znají jen pouliční psy, a občas tak přistupovali i k Chillimu, dokud jsem jim nedala najevo, že patří ke mně. Zažila jsem situace, kdy lidé přecházeli na druhou stranu chodníku, když viděli Chilli. Báli se ho. Na druhou stranu jsem viděla naprosto šťastné lidi, když se s ním mohli pomazlit. Pak mi ho nechtěli ani vrátit. Ale každý, naprosto každý, ať už v Gruzii nebo v Arménii na něho mlaskal. Málokdo si ho chtěl pohladit, ale každý ho přivolával. I z auta na něho volali. Zvláštní bylo, že Chilli rozpoznal místní od cizinců. K místním nikdy nešel a nechtěl, aby ho hladili. Oproti cizincům, ke kterým přicházel dobrovolně a s nadšením. Nejraději měl slovenské a francouzské skauty. A když odjeli, vždycky, když jsme se vraceli z procházky, si sedl před jejich byt. Teď už tu sedávám jen já.

Gruzie versus Arménie

Víkend strávený v Yerevanu. Všechny peníze utracené, aniž bych věděla za co konkrétně. Horko. Žízeň. Ale byl to krásně strávený víkend, užili jsme si to. Vyrazila jsem spolu s posledními dvěma slovenskými skauty, kteří tu byli na měsíc, a naší novou kolegyní Petrou také z České republiky, která nás bude těšit svou přítomností čtyři měsíce.

Upřímně přiznávám, že Gruzie se mi líbí víc. Yerevan je bohaté a moderní město. Působí evropsky. Čisté chodníky, klidní řidiči, moderní budovy, žádný chaos. Ale na památky Yerevan není tak bohatý jako Tbilisi. Gruzínky jsou mnohem hezčí. Holky z Arménie jsou umělé, není to přirozená krása jako u gruzínek. A Gruzínci jsou více elegantnější. A taky si myslím, že Arménci nejsou tak přátelští jako Gruzínci. Jako turista se cítím bezpečněji v Gruzii. Je to jen můj pocit, názory se mohou měnit. Protože spousta lidí tvrdí, že příroda je krásnější právě v Arménii. Takže se tam musím rozhodně ještě vrátit, abych to prozkoumala. Času mám dost.

Rozdíl mezi koňaky zatím nemohu posoudit. A v tomto směru musím být naprosto objektivní. Přeci jenom tyto poklady patří do mé sbírky mých degustací.

I když jeden rozdíl můžeme vidět již nyní. Arménský koňak dostal před sto lety přímo od Francouzů výjimku k užívání názvu koňak. Takže správně je arménský koňak a gruzínské brandy. Co se týká ocenění, vítězí arménský koňak Ararat. Co se týká chuti, o tom určitě bude další článek. Osobně jsem si přivezla King Pap 25 letý. Pochopitelně v menším balení, přeci jen jsem  dobrovolník. A na rovinu říkám, že o tento koňak se nedělím.

Pro mě nejpříjemnější pocit byl na hranicích na cestě zpátky, kdy jsem mohla začít mluvit gruzínsky (tím myslím těch pár slov, které umím) na celníka, který tím byl velice potěšen. Inu, domov, sladký domov J. 

Měsíční návštěva slovenských skautů v Gruzii

Na začátku července přijela parta slovenských skautů. Každý z jiné části Slovenska, každý z jiného oddílu, každý jiné povahy. Ale dohromady vytvořili velmi silnou skupinu, u které bylo potěšením být. Měli za úkol připravit program na tábor pro místní mládež, který zvládli s naprostou grácií. Táboru jsme se účastnili i my, dobrovolníci v Rustavi, já, Tomáš (ze Slovenska), Florian (z Francie) a Aiofe (z Irska). Takže jsme je mohli pozorovat při přípravách a přiučit se novým věcem. Tento tábor se nacházel v krásné přírodě, oblasti Kartli nedaleko Stalinova města Gori.

Nejsem skaut, a nikdy jsem v jejich přítomnosti nebyla.  Dokázali si poradit se vším, a chtěli to naučit i místní mládež. Už nyní mohu potvrdit, že jsou to silné osobnosti, všichni do jednoho. A zpětně mohu říci, že jejich poslání tady bylo splněno.  Nadšení pro skauting má většina z tábora. Doufám, že to bude mít pokračování a jejich nadšení nezmizí. Jejich hry byly zábavné, jejich workshopy naučné a děti si je hodně oblíbili.

Skauti jsou naprosto precizní ve všem, co dělají. Jsou čestní. A hrdí, že jsou skauti. Je to v nich už zakořeněné nebo se to lze naučit? Už jen dodržování pravidel je pro někoho velký problém.  Základní pravidlo týkající se kouření? Hm, pro Gruzii zdá se mi nadlidský úkol,vzhledem k tomu, jak tu bez rozdílu věku všichni, hromadně a neustále kouří. Není se čemu divit, krabička cigaret tu stojí okolo 3 lari. (2 lari je 1 euro).

Dozvěděla jsem se, že v Čechách je okolo 50 000 skautů, na Slovensku okolo 5 000. Rozdíl je dán historií a rozdělením těchto zemí, takže jsou tato čísla bezvýznamná. Dohromady je to hodně. Bylo by hezké vidět, jak tato čísla stále rostou. A to především v Gruzii, i když to bude ještě dlouhá cesta.

Přátelé z Gruzie

Jsem v Gruzii dobrovolníkem už téměř dva měsíce. Zatraceně rychlé dva měsíce. Za tu dobu jsem poznala spoustu lidí, zažila spousty zážitků, viděla neskutečně krásnou přírodu. Ve chvíli, kdy píšu tento blog mě napadají pouze poznámky o místních lidech. Chování, charakter, myšlenky. Jejich myšlenky bych chtěla znát, snad jako nikdy. Nevím, co si myslí a jak to myslí. A v tom je ten kulturní rozdíl. Tento rozdíl se musí hlavně respektovat. Jinak jste ztraceni a víceméně zatraceni. Důležité je přijít na tento rozdíl. V Čechách existuje ironie a štiplavý sarkasmus, který tak rádi používáme. Včetně mě. Jsem expert na štiplavý sarkasmus. Občas jsem nepochopena, a to především zde :). Záleží na lidech. Gruzínci jsou tvrdohlaví, za každých okolností stojí za svým a nemíní od svého rozhodnutí slevit. Jen oni mají pravdu. Na druhou stranu jsem nepoznala milejší přátele. Jsou neuvěřitelně pohostinní a snaží se pro vás udělat nesplnitelné. Pro mě naprosto úžasné. Lenost je jejich oblíbená vlastnost. Ale pokud jim dodáte trochu motivace, respektive stačí naše přítomnost mezi nimi, a jejich akčnost nezná hranic. Pak se nestačím divit, co dokážou vymyslet. Díky conversation club jsem spolu s Tomášem a Ivou získala přátele, u kterých je jasné, že jim můžete věřit, udělají pro vás cokoliv, nic není problém. Tito přátelé mi zůstanou minimálně až do konce mého pobytu zde, tím jsem si naprosto jista. Postupem času získáváme další a další místní přátelé, za které můžeme být jedině vděčni. Nezáleží na věku. Důležité je velké srdce. A to místní rozhodně mají. A to je pro mě něco neuvěřitelného. Už nyní se obávám jet domů, za tu chvíli, co tu jsem, jsem si na tento přístup zvykla. Je kouzelné je pozorovat. Být jejich součástí.  

Libuše              

Ahoj! Nějak nám to tu zmírá! Jak se všichni máte?

Velikonoce?

Ahojte dobrovolníci a dobrovolnice,
jak se vede? Nechcete se s námi podělit o to, jak se ve vašich zemích slavily Velikonoce? Je to jiné než u nás? Holky, vy jste měli asi letos štěstí, protože jinde tak zvrácené zvyky jako u nás nejsou, že? No, to já jsem tomu neutekla:)
Jak jinak probíhají vaše projekty? Jde vše hladce?
U nás v Ymce vše OK, dokonce nám schválili další projekt do Gruzie a nás vlastní první hostitelský projekt. Takže od září tu budeme mít Islanďana a Bělorusku! Už se moc těším, i když to bude spousta práce...
Přeju fajn jarní dny!
Alžběta

Opět zdravím z Madridu,

Pokusím se vám nějak smysluplně sdělit své nové zážitky a poznatky ze Španělska, ale předem se omlouvám za svojí češtinu. Stav věcí je takový, že nemám pocit, že by se nějak výrazně zlepšovala moje španělština, zato s angličtinou a češtinou to jde dost z kopce J. Ale abych byla upřímná občas jsem sama překvapená, že začínám být schopná komunikovat ve španělštině. Pravdou je, že zejména s cizinci, s většinou Španělů je to stále těžké. Nicméně poměrně brzy jsem začala praktikovat metodu, že pokud nevím správné slovo ve španělštině, použiji anglické a přidám –os, -es na konec a kolikrát to dokonce vyjde.

Práce je tu víceméně stále stejná, je to specifický projekt v rezidenci, kde není tolik možností cokoli měnit, protože lidi zde žijící potřebují mít svou „rutinu“, svoje jistoty. Nicméně mám pocit, že tu skutečně dělám něco užitečného a je to opravdu hodně zkušeností. Jsem lehce za polovinou pobytu a už teď se bojím, že se mi po nich bude hrozně stýskat.

Jinak musím říct, že pobyt zde skutečně boří mé stereotypy, setkávám se tu s lidmi z celé Evropy a ve výsledku jsme všichni stejní s různými specifiky, jako např. že Francouzi mluví opravdu velmi roztomilou angličtinou, Italové zase mluví pomocí rukou a „zpívají“ i ve Španělštině, Němci chodí na čas J (až na mého Němce – druhého dobrovolníka, který žije se mnou v rezidenci). Jedině čas od času mi chybí komunikace v češtině, protože ačkoli s většinou dobrovolníků můžu mluvit anglicky a ačkoli se anglicky učím od útlého dětství, nedokážu se vyjádřit stejně jako v češtině, a jak je pak člověk vděčný třeba jenom za polštinu, tomu bych dřív nevěřila. J

Španělé jsou v porovnání s Čechy mnohem více otevřenější, více se vzájemně dotýkají, člověk je z toho zpočátku poměrně zmaten, když vás olíbavají zcela cizí lidé při prvním setkání. Ale už jsem si na to zvykla a myslím, že bychom to v Čechách taky měli zavést ;-).

Jedna taková zajímavost, která mě nepřestane fascinovat, jakmile přijdete do metra ve dvou a nejsou dvě místa volné vedle sebe, pokaždé se nám stalo, že si lidé kvůli nám přesedli, abychom mohli sedět u sebe. Musím říct, že v pražském metru jsem nikdy neviděla něco podobného.

Já mám spoustu věcí ke sdělení, (třeba víte, že ve Španělsku žijí supi ve volné přírodě) ale nechce se mi tu zaplňovat celý blog svým obsáhlým vyprávěním, tak napíšu zase příště. Doufám, že se všichni máte na svých projektech krásně, a že si o nich někdy budeme moci popovídat na nějaké schůzi exEVSdobrovolníků. :-* Un abrazo

P.S. Na obrázku je Caracola, je to součástí projektu mé hostující organizace. Dostali jsme panenky a pomocí nich sdílíme na fotografiích své zážitky z EVS.

o EVS na Islandu...

účastníci zájezdu
v sirných koupelích

s Evčou, naší ex-dobrovolnicí

Milé dobrovolnice a milí dobrovolníci! Abyste si nemysleli, že Vaše koordinátorka pořád jenom sedí v kanclu Na Poříčí, tak jsem se rozhodla vám napsat nějaké zážitky z projektu na Islandu, kde jsem byla od 17. do 23. února.

Projekt organizovala islandská církev Glerarkirkja, která sídlí v Akureyri a je zároveň hostitelskou a vysílající organizací EVS. Cílem projektu bylo zhodnotit uplynulých 7 let s EVS dobrovolníky a jejich koordinátory. Nakonec se nás sešlo 10 dobrovolníků a 4 koordinátoři z Rakouska, Německa a já za ČR. Musím uznat, že to byl skvělý nápad! Naše dobrovolnice se do městečka Akureyri vrátila a dnes tam žije už čtvrtým rokem (tak vidíte, jak může EVS dopadnout:), proto jsem bydlela u ní a moc jí tímto děkuju za fajn společnost, přístřeší, ručník a oblečení (na cestě na Island se mi ztratil kufr a přišel až 3. den).

Hostitelský projekt organizace Glerarkirkja se skládá z práce ve školkách a s mládeží. Dobrovolníky byl hodnocen velice pozitivně, a to hlavně díky celkovému přístupu a velkému nasazení místního koordinátora Pétura. Exkurze po místních organizacích ve městě navíc ukázaly, žde je možné projekt dál obohatit o spolupráci s místním klubem pro mládež, radnicí nebo kulturním centrem.

Na projektu jsem se dozvěděla hodně o tom, co dobrovolníci potřebují, jak se na EVS můžou cítit a na co si dát pozor při organizování EVS. Doufám, že budu schopná získané znalosti použít i prakticky a to jak ve vysílání, tak v hoštění, které plánujeme od září... Projekt se odehrával v městě Akureyri, které leží na severu Islandu. Je to sem sice štreka, ale návštěva stojí za to! Navíc jsme měli možnost vidět také vodopád bohů Godafoss a vykoupat se v sirných jezírkách Mývatn. V půlce školení jsme se z Akureyri přesunuli na "venkov", do odlehlého rekreačního zařízení u zamrzlého jezera Vestmansvatn. Poslední den jsem strávila v Reykjavíku s naším snad budoucím dobrovolníkem, který mě provedl po všech pamětihodnostech a ukázal mi i místní YMCA / YWCA (na Isladu pod zkratkou KFUM / KFUK). Z Islandu jsem si odvezla mnoho pozitivních zážitků, nové podněty pro svou práci a v neposlední řadě i nové kontakty. Jen jedno je mi líto, a to , že nevím, kdy se do této nádherné země zase podívám...

Pozdravy z Holandska

Zdravím všechny dobrovolníky (hlavně ty, kteří jsou z Ymky):-)

Jak se Vám daří na Vašich projektech? Všechno klape?

Již uběhlo půl roku, co jsem v Holandsku a ještě mám druhý půl rok teprve před sebou. I midterm jsem už absolvovala, přesně minulý týden. Kdo ještě nebyl na tomto školení, má se na co těšit! Je prima potkat na jednom místě tolik kultur, národností. Jsem moc ráda, že je hlavním jazykem EVS angličtina, protože je mnohem jednodušší než holandština. Stále s ní bojuji :) Organizace, ve které pracuji (Atlantic Bridge) je velmi kvalitní organizací. Pro studenty jsme například připravili před Vánocemi - Thanksgiving day, Christmas diner, kdy jsme prezentovali typická jídla, která se před Vánocemi připravují v Německu, Česku (samozřejmě bramborový salát s řízkem :-)), Rumunsku, Nizozemí, Španělsku a USA. Další aktivity jako jsou festivaly pro mládež, budeme připravovat o velkých letních prázdninách.

Pro mne bylo velkým zážitkem lyžování v Holandsku, ve velké zimní hale. Zasílám fotečku z lyžovačky.

Přeji všem dobrovolníkům hodně pěkných zážitků a žádný culture shock :-)

Monika D.

Zážitky z Berlína...

Ve dnech 24. až 29.ledna jsme byli spolu s dalšími dobrovolníky z okolí pozváni na "Grüne Woche" do Berlína, což je největší světový veletrh zemědělství, výživy a zahradničení. Měli jsme také svůj vlastní stánek, kde jsme představovali náš projekt, který se týkal plýtvání potravin. Snažili jsme se lidi oslovit a zaujmout, ale to víte, když nic neprodáváte a když se u vašeho stánku nekonají žádné ochutnávky, lidi se vám vyhýbají obloukem:-) I přesto jsme si veletrh dosyta užili, celkem bylo možné navštívit přibližně 22 hal, ve kterých bylo k vidění všechno možné i nemožné (doteď nechápu, jak souvisí masážní stoly nebo žehličky se zemědělstvím:-)). Samozřejmě nechyběly stánky s tradičními pokrmy dané země, takže jsem neváhala a při první příležitosti navštívila český stánek s frgály a vlčnovskými koláčky,mňam! Teprve v Německu jsem plně docenila českouchyni:-) Také jsem měla možnost mluvit po dlouhé době česky, což mě velice potěšilo a zpátky k našemu stánku jsem se vracela s pusou od ucha k uchu:-) Tím ale končí růžové období této taškařice, další den mi totiž byly z tašky odcizeny mobil s fotoaparátem a především s peněženkou, kde jsem měla veškeré doklady, takže jsem zbytek pobytu strávila obvoláváním nejrůznějších lidí a institucí...
Teď je už vše naštěstí v pořádku, zítra se zrovna chystám vyrazit do Prahy pro nový občanský průkaz.
Myslím, že na tenhle výlet nikdy nezapomenu, každopádně je to další zkušenost...c´est la vie:-)

Helena z Německa

Iran

Už jsme se zase nějakou dobu nezapojili do dění...takže přidávám článek o našem cestování v Íránu:

Jestli někomu uniklo, jsme dobrovolníci v Arménii takže do Iranu je to kousek. I když nás od toho v host. org. odrazovali (Alžbět vzpomínáš?). Nakonec (jak jsme předpokládali od začátku) jsme byli rádi, že jsme se pro tento výlet rozhodli - lidi tam jsou hodní a ochotní, je tam spoustu krásných míst k vidění a připadali jsme si po celou dobu bezpečně :)

Víza jsme získali celkem jednoduše (po zaplacení 85euro a asi 6-ti návštěvách ambasády :))

Kdy: 2.-19.1.2012
Co: Tehran, Kashan, Esfahan, Yazd, Shiraz, Persepolis, Tehran
Cesta: přímý autobus Yerevan-Tehran, 24hodin, 44euro (nakonec tam i zpět)
Specialitky: holka na veřejnosti šátek na hlavě, dlouhé rukávy a nohávy, v mešitách chador (hábit od hlavy až k patě), toman nebo rial (to si zaslouží zvláštní kapitolu)

Politická situace:
Bohužel v Iránu, jak je známo nepanuje zrovna ideální politická situace. Co jsme zjistili z rozhovorů s místníma ani oni nejsou v žádném případě spokojeni. Bohužel po většinu cesty jsme se pohybovali ve větších městech, kde je jiná situace než na venkově a menších městech, kde lidé žijí tradičnějším způsobem života (jsou i více věřícími). Co se týče mladé generace ve městech ve většině případů jsou s režimem nespokojeni a chtěli by změnu. Dokonce i opravdu věřicí šlověk nám řekl, že nechápe, proč má vláda někoho nutit nosit šátek a nutit mu náboženství. Na ulicích větších měst je často vidět ležerní nošení šátků, jen aby neporušili zákon. Bohužel změna je složitá, protože reálným vůdcem není prezident, ale náboženský vůdce, který není volen lidem a ve funkci je do své smrti, kdy ho nahradí další.

Pokud si chcete přečíst víc: http://armenie-evs.blogspot.com/

Hola,

zdravím z Madridu. Nejsem si úplně jistá, jestli se mi ten příspěvek podaří přidat, ale pokusím se :-).

Ve Španělsku se slaví dvoje "Vánoce". Vánoce naše 24.12., které začali slavit někdy před 10 lety prý po vzoru USA, ale hlavní svátek jsou Tři králové neboli Reyes Magos 6.1., takže poslední týdny tu byly hodně sváteční. Bydlím v rezidenci s handicapovanými lidmi, takže jsem oba dva svátky slavila tam a víceméně pracovně. Většina lidí byla doma s rodinami, zůstalo tu jen pár lidí, takže jsme slavili poněkud komorně. Jinak tu Vánoce probíhají tak nějak typicky dle anglosaského vzoru. Zajímavější jsou Tři králové. Slavnostní večeře se odehrává 5.1. a k nám do residence přišli osobně a rozdali dárky. Pak se v centru města koná slavnostní průvod se vší možnou zvířenou, parádou, světly, tanečníky apod. Končilo to poměrně velkolepým ohňostrojem. Madriďané milují průvody a světla. Město posledních pár týdnů vypadalo jako cirkus, každá větší ulice byla ověšená různobarevnými světly a ve městě se pohybovala neuvěřitelná kvanta lidí. Teď už je tu poněkud klidněji a musím říct, že se mi to zamlouvá mnohem víc.

Jinak co mě tak zaujalo, že jsem se svými 174 cm považována skoro za obryni. :-)

Sníh tu nemáme, ani se to k tomu nechystá, přes den tu teplota vystoupá až na 23 stupňů, takže si stále můžete sednout ven na kafíčko a slunit se. Jsem tu něco málo přes měsíc a ještě ani jeden den tu nebylo zataženo. :-)

Tak co Vánoce a nový rok?

Ahojte dobrovolnice a dobrovolníci!
Jak se vede v novém roce? Jak jste prožili Vánoce? Snad jste je měli aspoň trochu bílé a ne jako my tady, částečně na blátě a jen trochu na sněhu (a to i v Jeseníkách, kde jsem byla já). Věřím, že i v novém roce od vás uslyším jen samé dobré zprávy a budete na projektech spokojení! Doufám taky, že si občas najdete chvilku na náš blog, abychom o sobě navzájem věděli a aby o vás věděli také lidi, kteří se třeba na EVS teprve chystají a zajímá je, jak to může vypadat.
Takže se těším na příspěvky!
Alžběta, YMCA